Složitější organizace života ve městech a zejména v armádách si vynucuje přesnější dělení dne. Ve starší době se mluví o různých “hlídkách” , “hodiny” se poprvé objevují v Egyptě, je jich 12 denních a 12 nočních a slouží k popisu okamžité polohy Slunce. Rozdíly v délce letního a zimního dne, které v Egyptě nejsou tak výrazné, bylo možné zanedbat.
V dobách, kdy lidé měřili čas podle Slunce, tedy gnómonem, délkou stínu, a vznikají sluneční kalendáře, nastávalo poledne na různých místech v jiný čas, kdy rozdíl činí přibližně 4 minuty na jeden stupeň zeměpisné délky, což činí na rovníku přibližně 111,3 km. V evropské zeměpisné šířce to znamená, přibližně 68 kilometrů ve směru východ-západ.
Nejstarší způsoby, jak měřit čas, spadají do doby přibližně 2000 let před naším letopočtem, kdy jejich poslední vývojová fáze končí v 21. století novověku. První časoměrné přístroje bývají rovněž nazývány elementárními a jejich éra končí rozvojem mechanických kolečkových hodin. Do tohoto poměrně dosti širokého časového intervalu patří samozřejmě mnoho různých přístrojů určených k měření času včetně slunečních, kapalinových, ohňových, mechanických, pískových a jiných druhů hodin.
