Jste zde

Domů

Pradávné hodiny

Magazín:

Přesýpací hodiny

Vedle slunečních hodin se již v Egyptě i jinde ve starověku vyskytují jednoduchá zařízení na odměřování úseků trvání, například “kalibrované” svíčky a zejména vodní hodiny, řecky “ukrádač vody” čili klepsydra. Původně to byla obyčejná nádobka s malým otvorem, později mohla dostat i nějakou stupnici a známe i konstrukce, které výměnou stupnic nebo zalepováním otvorů odměřovaly různě dlouhé hodiny v létě a v zimě.

Vodní hodiny jsou jednoduché a spolehlivé a navíc se dají používat i v místnosti či v době noční

#Vodními #hodinami se již ve starém #Římě odměřovala povolená řečnická doba u #soudu. Pro odměřování delších časových úseků nebo pro funkci skutečných hodin však bylo třeba udržovat stálou hladinu v horní nádrži, a tím i rovnoměrné proudění vody. Vlastní #odměřování času pak již nebyl velký problém; stačila #stupnice na dolní nádrži, avšak jsou známy i #konstrukce složitější s kruhovým #ciferníkem a #ručkou. U Vitruvia ( #Vitruvius ) je zaznamenána zpráva o vodních hodinách, které měly respektovat různou délku dne v průběhu roku. Počátkem dvacátého století vznikly vznikly i důmyslné #rekonstrukce právě takových #strojů, avšak připomínají až příliš fantastické stroje své doby.

Složité vodní hodiny v Agoře

Podrobný průzkum Věže větrů na athénské Agoře nicméně dovolil věrohodně rekonstruovat pozoruhodně složité vodní hodiny Andronika Kyrrhesta z roku 75 př. Kr. 26 Ve stavbě vodních hodin pokračovali pak koncem prvního tisíciletí Arabové, pro tehdejší Evropu však byly, zdá se, příliš složité. O podobných vodních hodinách náročné konstrukce existují zprávy také z Číny.

Vynález pískových přesýpacích hodin

Starověku se někdy také připisuje vynález podobných hodin přesýpacích čili pískových. Ty však vyžadují baňky z čirého #skla, jaké však Římané vyrobit nedovedli. Podle Ernsta Jüngera, který tématu přesýpacích hodin věnoval knihu, se jedná o objev teprve středověký, vynucený podnebím za Alpami, kde voda v zimě zamrzala. Typický tvar vznikl slepením dvou hruškovitých skleněných baněk, mezi něž se vkládala membrána s malou dírkou. Značné zkušenosti vyžadoval i výběr a příprava písku, správné množství určil řemeslník zkusmo. Protože celek byl poměrně křehký a vratký, zasazoval se do dřevěné nebo kovové kostry, často bohatě zdobené. Typické přesýpací hodiny odměřují asi půlhodinu a pak se musí obrátit. Takové #hodiny patrně už ve středověkých klášterech určovaly počátek společných modliteb v noci a za špatného #počasí; od 16. století se běžně používaly k #odměřování #kázání i přednášek, v domácnostech, ale hlavně na lodích. Až do 18. století to byl totiž jediný spolehlivý způsob, jak při zámořských plavbách uchovat domácí #čas. Z rozdílu mezi domácím a místním polednem se pak dal určiti rozdíl zeměpisných délek. Chtěl-li tedy kapitán vůbec nějak zjišťovat polohu lodi na širém moři, museli námořníci držet nepřetržité služby u přesýpacích hodin, pečlivě počítat “obrátky” a postarat se, aby hodiny nikdy “nezůstaly stát”.

Přesýpací hodiny se stávají symbolem času

Pro svůj charakteristický #tvar a zřetelnou #funkci, totiž stejnoměrné, hladké a neslyšné #uplývání, se přesýpací hodiny staly od pozdního středověku univerzálním symbolem času. Od 14. století, kdy se poprvé objevují na obrazech, sochách a rytinách, až do konce barokní doby jsou však zejména velmi srozumitelným symbolem pomíjivosti, atributem smrti. Najdeme je na pražském orloji, na Dürerových rytinách, na barokních náhrobcích a ještě i na rokokových výjevech z Arkádie. Teprve když je z běžného užívání vytlačily mechanické hodiny, to jest ke konci 18. století, mizí i z obrazů a kreseb. Dnes se už vyskytují jen jako “upomínkové předměty” na římsách nikdy nehořících krbů, jejich typický tvar se však stále ještě užívá jako symbol “času” - například právě v počítačích.