Jste zde

Domů

Čas a minulost

Na člověka velmi často, zvláště v poslední době doléhá jeho vlastní minulost, ba dokonce i ta nejvzdálenější. Moderní astronomie chápe počátek existence času,  bytí jako okamžik Velkého třesku, jako absolutního počátku, chápeme-li čas lineárně podobně, jako současná věda. Čas v bodě nula, okamžik zrození Vesmíru chápeme jako nejzažší počátek vešekerého bytí, a tedy i toho, o němž ani netušíme, že existuje.

V této situaci si neumíme, ba ani nedovedeme představit starší dějiny světa, než jak  nám je předkládá moderní astronomie.

V tom však právě tkví zásadní problém, v tom spočívá háček, který celý problém chápání času z astronomického hlediska komplikuje. Obraz vývoje Vesmíru, který takto můžeme sledovat zahrnuje totiž objevy, ke kterým mohlo dojít před několika málo lety - a je nutno podotknout, že se obraz Vesmíru za posledních několik let podstatně změnil - ať již využitím nových technologií či novým způsobem chápání světa a existence člověka ve Vesmíru. Tyto souvislosti je třeba si uvědomovat převážně v době, kdy technologie kráčí mílovými kroky kupředu.

Je dostatek času na zkoumání pravdivosti různých teorií o čase ?

Skutečnosti, které dnes považujeme za převratné mohou být zítra součástí již faktických výsledků dosažených na základě nových poznání. Kde je tedy záruka, že obraz Vesmíru, který nám moderní věda předkládá je skutečný a pravdivý ? Kdo nám zaručí, že se jako lidstvo nebo celá naše kultura nemýlí již pár tisíc let ? Nové teorie o čase, o existenci našeho i obecného bytí vznikají rychleji, než se ty starší stačí zachytit v odborném či veřejném povědomí, a není tedy ani dostatek právě onoho času, o který zde jde, k tomu, aby je bylo možné dostatečně prověřit a zaujmout k nim stanoviska.

Byl Albert Einstein pochopen s v oblasti teorie o čase v ramci obecné teorie relativity ?

Vnucuje se nám do podvědomí otázka Platónova : " Co jest to, co přetrvává uprostřed změn ? " Nám, podobně, jako lidem před více než dvěma tisíci lety může tato otázka naponmoci při řešení problému vlastní existence. Právě tak, jako v současné fyzice je jednou souřadnicí čas, i pro určení hodnoty lidského vědění je jednou souřadnicí právě čas, tedy historie. Avšak pouze v lineárně, einsteinovsky chápaném čase. Chápali bychom čas cyklicky, podobně jako mnoho starých civilizací, odpověď by byla podstatně jednodušší, prozaičtější, podobná, jak ji známe i z východních filosofických systémů - vše je věčné a vše co zde je, tu již jednou bylo ve věčném koloběhu zrození a smrti.

Je lineární chápání času mylné a je toto chápání času evropských kultur vůbec správné ?

Víme, že Albert Einstein se nemýlil, moderní věda některé jeho původně fantaskní teorie potvrdila stejně striktně nevyhnutelně a člověka jako bytost šokovaly stejně, jako objev, že je Země kulatá. Ovšem - nevykládáme my nyní Einsteina špatně - pochopili jsme ho vůbec ?? Co je relativita - Einstein prokázal dilataci času na obecně známém paradoxu dvojčat v podstatě matematicky totéž, co Mayové či Aztékové věděli již před tisíci lety : čas plyne i stojí, čas pouze existuje a jen podmínky se mění. Na obecně známém příkladu paradoxu dvojčat vidíme, že pokud bychom pojem "dvojčata" zaměnili za pojem "světy", již je jasné, že každý jeden z oněch dvou světů, který by vystartoval nikoliv ze Země, ale například v rámci Velkého třesku, živé bytosti v těchto světech by měly dozajista zcela jiné chápání času, jejich světy by se dozajista lišily - avšak čas, i z pohledu třetího nestranného pozorovatele, čas by plynul či stál pro všechny stejně - pouze by se měnil pohled oněch světů na to, co čas ve skutečnosti je ... Je tedy čas věčně nehybná Věčnost ? Nebo neskutečnou rychlostí řítící se Existence ? Nebo oboje dohromady ?

Související obsah

Čas a historie astronomie