Historie měření času

Pravidelnost střídáni dne a noci pravděpodobně nejvíce ovlivňuje vznik prvních myšlenek lidské bytosti o čase. Existuje vůbec čas a lze jej pochopit ? Máme se řídit v myšlení kalendářem, který jsme si sami vymysleli, určili a nebo se řídit v lidském konání pohyby planet a hvězd tak, jak je lze sledovat na obloze od vzniku života na Zemi ? Jak bychom měli chápat pojem "jeden den" ?

V dobách, kdy lidé měřili čas podle Slunce, tedy gnómonem, délkou stínu, a vznikají sluneční kalendáře, nastávalo poledne na různých místech v jiný čas, kdy rozdíl činí přibližně 4 minuty na jeden stupeň zeměpisné délky, což činí na rovníku přibližně 111,3 km. V evropské zeměpisné šířce to znamená, přibližně 68 kilometrů ve směru východ-západ. 

Rozvojem lidských společností v případě podmínek, za kterých se mohly úspěšně rozvíjet roste potřeba stability, čímž dochází k úspěšnému finančních systémů a spolu s tím pak bankovnictví. Obecně dochází ke zrodu a stabilizaci institucí, a tedy i institucionalismu. Spokojenost, úspěch a rozvoj lidských společností totiž na prosperitě a stabilitě velmi záleží.

Funkční ústrojí mechanických hodin, ať již jsou jakékoliv, můžeme rozdělit na čtyři primární funkční skupiny, a to na hnací a převodový mechanismus, krok, oscilátor a ukazatel. Zdroj hnací energie bývá v naprosté většině zabudován přímo v hodinovém ústrojí a tvoří jeho nedílnou sočást, čímž myslíme například bubny s kladkami nebo pérovník s pérem.

Zcela samostatnou kapitolou ve vývoji měření času je vynález mechanických hodin. Elementární časové přístroje, jako jsou vodní či pískové nebo sluneční hodiny uzavřely první fázi vývoje chronometrie, tedy vědy o měření času. Převratným vynálezem, který hluboce poznamenal další etapy vývoje, bylo sestrojení prvních kolečkových hodin, s jejichž příchodem začíná první skutečná moderní éra chronometrie.

Historie měření času spadá již do počátků vývoje lidského druhu na této planetě. Kdy přesně si lidé uvědomili existenci času patrně již nezjistíme, jisté však je, že staří filosofové považovali čas za natolik abstraktní, že dokud o čase nepřemýšlíme, či dokonce o něm nehovoříme, jako by neexistoval.

Tradičně se každým rokem setkáváme s jedinečným obdobím, které nám připomíná příchod Ježíše Krista na svět. Tento sváteční čas samozřejmě nepatří mezi výjimečné pouze pro křesťany, ale samozřejmě i pro naprostou většinu lidí, kteří žijí v zemích, jejichž kultura vychází z křesťanské tradice.

Na člověka velmi často, zvláště v poslední době doléhá jeho vlastní minulost, ba dokonce i ta nejvzdálenější. Moderní astronomie chápe počátek existence času,  bytí jako okamžik Velkého třesku, jako absolutního počátku, chápeme-li čas lineárně podobně, jako současná věda. Čas v bodě nula, okamžik zrození Vesmíru chápeme jako nejzažší počátek vešekerého bytí, a tedy i toho, o němž ani netušíme, že existuje.