Jste zde

Domů

Světový čas

Historie světového času

V dobách, kdy lidé měřili čas podle Slunce, tedy gnómonem, délkou stínu, a vznikají sluneční kalendáře, nastávalo poledne na různých místech v jiný čas, kdy rozdíl činí přibližně 4 minuty na jeden stupeň zeměpisné délky, což činí na rovníku přibližně 111,3 km. V evropské zeměpisné šířce to znamená, přibližně 68 kilometrů ve směru východ-západ. 

Rozdíly ve správném určení světového času na konkrétních místech

Určování světového času, tedy aktuálního času v různých místech na planetě a rozdíly s tím spojené samozřejmě bylo velmi nepřesné, avšak nikomu to logicky příliš nevadilo a lidé si těchto rozdílů pravděpodobně dlouhou dobu nevšímali. K zápletkám však začalo docházet až s rozvojem infrastruktury, tedy zejména s dostavníkovou a železniční dopravou. V Anglii byla v roce 1784 zavedena pravidelná poštovní doprava, což vyžadovalo zavedení jednotného času, neboť každý jeden vozka či vlakvedoucí si s sebou vozil vlastní časoměrný přístroj, podle kterého se řídil a právě v místech jejich setkávání začaly vznikat až neuvěřitelně zmatečné a někdy i úsměvné situace, zejména cestovalo-li se dlouho a docházelo k přechodu z aktuálního týdne na týden následující. Dostavník tak klidně mohl přijet podle plánu v neděli, avšak v místě konečné stanice již bylo pondělí; nový týden ... V současné době lidé velmi často žehrají na několikaminutová zpoždění, zejména u vlakových souprav; v oné době se lidé zabývali spíše tím, zda dostavník přijede vůbec ( nebude-li přepaden ) či zda k tomu dojde přes víkend či až následující týden.

Zavedení jednotného času

V 19. století ze zmíněných důvodů značných zmatků zavádí většina zemí evropských jednotný čas, který můžeme nazvat časem umělým, tedy jaksi standardizovaným, k čemuž dochází nejprve v Anglii a v roce 1891 se připojuje k zavedení jednotného času Německo. Ve Washingtonu se roku 1882 schází velká mezinárodní konference, která přijímá návrh amerického vědce Charlese Dowda ( 1825–1904 ) z roku 1870 a byl na planetě Zemi poprvé zaveden pásmový čas. Charles F. Dowd tehdy navrhl, aby se povrch planety rozdělil na 24 časových pásem, neboť rozdíly mezi místními časy činí téměř přesně jednu hodinu na každých 15° zeměpisné délky.

Pásmový čas

Čas v jednotlivých časových pásmech se od místního času neliší nikdy o více než půl hodiny, zejména na okrajích časových pásem, a tak byl za základ celého systému přijat greenwichský čas i poledník, a to zejména s ohledem na Námořní almanach, astronomické tabulky pro námořní plavbu a samozřejmě i s ohledem na vysokou autoritu britských hodinářských mistrů. Dowd v USA však nenavrhuje rozšíření časových pásem na celý svět; s tímto nápadem přichází až italský matematik Quirico Filopanti, vlastním jménem Giuseppe Barilli  ( 1812 – 1894 , kdy tuto myšlenku výrazně podporoval kanadský inženýr Sir Sandford Fleming ( 1827 –  1915 ). Z ryze praktických důvodů však především v Evropě nebyly hranicemi časových pásem poledníky - tyto hranice tvořily hranice státní, což tedy v praxi znamenalo, že v rámci jedné země platil vždy jen jeden pásmový čas, samozřejmě s výjimkou států, které byly nejrozlehlejší. 

Úpravy časových pásem po 2. světové válce a letní čas

Vývoj časových pásem  se rozvíjí zejména po druhé světové válce a v současnosti s výjimkou Ruska, Británie, Portugalska či Norska a několika balkánských zemí používá celá Evropa jediný pásmový čas, čas středoevropský. Například v Praze se místní čas s časem pásmovým téměř shoduje, avšak na obou koncích Evropy činí rozdíl více než jednu hodinu, což lze prakticky zaznamenat. Lidská bytost je tvorem, který ve dne bdí a v noci zpravidla spí a tak rozdíly nelze ignorovat, což je důvodem, proč v některých západoevropských zemích začíná pracovní doba později. Znatelný časový posun se však snaží kompenzovat zavedení ekonomického opatření, jehož důsledkem je letní čas. Tato původně romantická myšlenka vzniká v Anglii s odůvodněním, že lidé městští mají právo si více užít krás letních rán, avšak tento záměr se prosazuje až v průběhu první světové války s ohledem na úspory energie související s umělým osvětlováním. Dodnes se o letní čas vedou spory; zda je tedy jeho význam skutečný a zda letní čas opravdu nějaké reálné výsledky přináší, nicméně od konce března do konce září zatím všechny evropské země letní čas používají.

Tištěné zdroje: 
Sokol Jan, Čas a rytmus, OIKOYMENH 2019
Kotulová Eva, Kniha o věčnosti a času, SVOBODA 1978