Jste zde

Domů

Léto

Magazín:

Svátek Letnic v Berlíně 2022

Lidový výroční kalendář léto cituje, přivolává a oslavuje téměř celý ro V novoročním přání, v magii jarních obřadů i v jejich křesťanském svěcení. S podzimem pak přichází vyjádření díků za dary úrody s nadějí pro stejný zisk v příštím roce. Uprostřed těchto nadějných přání stojí léto samotné jako žhavý kotouč. Jako nejplodnější část roku, zabírající zhruba tři jeho nejteplejší měsíce — červen, červenec, srpen.

Hlavním zvykoslovným bodem léta jsou letnice, svátky letního slunovratu

s Letnicemi jsou spojené křesťanské svatodušní svátky. Stojí na prahu astronomického léta, ale zároveň v pozici jistého poločasu, kdy se zastavujeme, sumarizujeme a koncentrujeme síly k dosažení cílů. V rámci průběhu roku jde o pozici klíčovou, danou kulminací slunce na obloze. Dosud stoupalo, den se prodlužoval a zem se zázračně přetvořila v zeleni zahradu. Teď bude slunce žhnout a barvit zem do suchopáru. Než se tak stane, musíme se chopit toho, co od Země potřebujeme. Vyjádřeno známými pojmy : úroda, žeň, sklizeň. Bojíme se, prosíme za ni, děkujeme, hledáme záštity.

Prosby v rámci oslav léta

Součástí lidových obřadů na prahu léta jsou různé druhy proseb - za úrodu, zdraví, sílu, veličiny nutné ke zdárnému zdolání nejvýznamnějších úkonů rok sklizně. Jsou to někdy jen drobné připomínky těchto odvěkých potřeb, zakomponované do širších obřadů, spojených s přírodní magií i náboženstvím. Významným bodem těchto rituálů je symbolické očišťování - osob, domu, hospodářství, obce. V plné síle se do obřadů zapojuje jako prostředek očisty oheň, voda, mluvené slovo. Velkou roli zde hrají rovněž živé rostliny a květy, významným nositelem čistoty jsou pak sexem nepoznamenaní mladí lidé - mládež a panny. Tyto veličiny se propojují do příměrů vzájemně se prostupující života lidí a živé přírody, obrazů čisté lásky v nesčetných folklorních projevech, v atributech oděvu, ve zvycích obecně dodržovaných i intimních praktikách milostného čarování, zakódovaných veršů a předpovědí.

 

BOŽÍ TĚLO
ZA ÚRODU, PROTI BOUŘI, KRUPOBITÍ, MORU A ZEMĚTŘESENÍ

Touto prastarou modlitbou dodnes kněz uvádí žehnání při křesťanské slavnosti zasazené do počátku léta, zvané Boží tělo. Koná se na připomínku  eucharistie, zpřítomnění Krista v hostii, 40 dní po velikonočním Zeleném čtvrtku, kdy byla Poslední večeří Páně eucharistie, tj. svaté přijímání, ustanovena. Podobně jako u Velikonoc jde o svátek pohyblivý. Je to půvabná slavnost katolického světa s tradicí od sedmnáctého století, která hlavně ve venkovském prostředí získala podobu lidového obřadu. Adorace nejvyšší církevní veličiny, Kristova těla, je i ve výrazových prostředcích silně prostoupena duchem časově blízkých slavností letního slunovratu, kde je dominující sférou rozkvetlá příroda, zelené ratolesti, byliny, živé květy. Ve smyslu křesťanského pojetí se rozkvetlý svět žehná. Slavnost se proto koná v plenéru, kázání a žehnání se vztahuje, vedle lidských osudů, na nastávající čas zrání a budoucí těžby úrody. Hlavní veličinou obřadu je Kristovo tělo, reálně zpřítomněné v hostii, umístěné v monstranci. S ní kněz v obřadním průvodu kráčí obcí v pomyslném kruhu kolem kostela a návsi se zastávkami u čtyř polních oltářů.

Uctívání Kristova těla je více než tradiční

V duchu starých mýtů je nejúčinnější prosba či oběť přinášená panenskými dívkami, u nás družičkami. Symbolickou obětí jsou živé, čerstvě natrhané květy, které se sypou na zem jako živý koberec. I zde je vidět dávné motivy uctívání. Příkladně antické starořímské slavnosti začátku léta, Rosálie - slavnosti růží, měly v některých bodech podobný charakter a jsou v ohlasech zřetelné i v jiných slavnostech období slunovratu i v našich zemích. Naznačené souvislosti jsou zjevné, ale i obdivuhodně houževnaté. Snad i pro svou obraznou nenahraditelnost. Vždyť co více lze vidět jako výraz pokory a obětování, než čerstvě utržený, krásný květ, roztrhaný na kousky a nasypaný na cestu, kudy půjde Pán. Sama cesta je o to čistší, že ji vysypaly ruce neposkvrněných dívek. Vše je propojeno zpěvem, vyzváněním zvonů, květoslávou, mimořádnými úbory - svěceno nejvyšší Boží mocí. Průvod má závazný řád. První jdou ověnčené dívky sypající květy, za nimi pod baldachýnem kněz se svátostí oltářní, dále zpěváci, muzikanti a starší lidé z obce. Ještě v 1. polovině 20. století to bývala slavnost obecně dodržovaná ve městech i na venkově. V městském prostředí se dívky strojily do bílých šatů s věnečky na hlavách, s košíčky se sypáním z natrhaných lupínků růží a pivoněk, v krajích s krojovou tradicí se dívky strojily do obřadních krojů družiček. Někde se tradice udržela nepřetržitě, ale obecně se v době komunismu u nás těmto obřadům příliš nedařilo. Nepřízeň vůči církevním svátkům slavnost vykázala z obce pouze do kostela. Strhla se z ní tak ona pradávná obřadnost s vůní jara, s tím i obecná přitažlivost a generační postup. Dnes je to svátek prožívaný věřícími v umírněné formě bez velkého obecného zájmu. Přesto jsou místa, kde slavnost krojového ustrojení družiček nepodléhá módě. Charakteristické jsou pro to některé obce na Chodsku a Slovácku.

K vystrojení slavnosti však nestačí jen kroje družiček, ale samotná obec připravuje na návsi, kolem kostela, čtyři oltáře plné čerstvých květů, nasekaných zelených ratolestí, nejčastěji z břízek, k tomu svaté obrazy, koberečky, prostě výzdoba v plné okázalosti. Dalším domácím atributem jsou věnečky uvité z čerstvých kvítků a zelených lupínků, které účastníci kladou k posvěcení na oltáře a po slavnosti si je odnášejí domů. Kolorit slavnosti dokresluje hlahol zvonů,  zpěv nábožných písní, vůně kadidla, slavnostní kněžské ornáty, baldachýny, starodávné korouhve, ověnčené procesní křížky a nosítka s Matkou Boží. Zažít takovou tradiční, poctivě vypravenou slavnost je nezapomenutelný zážitek, který patří k pomalu zapadajícím zvykům minulosti.