Jste zde

Domů

Epocha a letopočet

Jak se na Zemi počítá epocha a letopočet

Rozvojem lidských společností v případě podmínek, za kterých se mohly úspěšně rozvíjet roste potřeba stability, čímž dochází k úspěšnému finančních systémů a spolu s tím pak bankovnictví. Obecně dochází ke zrodu a stabilizaci institucí, a tedy i institucionalismu. Spokojenost, úspěch a rozvoj lidských společností totiž na prosperitě a stabilitě velmi záleží.

Mocenská, právní a finanční stabilita institucí ve společnosti

Samozřejmě, že žádná lidská společnost nemůže jedinci konkrétně a především sama sobě stoprocentně zajistit délku jejího trvání, avšak důvěra ve společnost, společenský či politický systém ve společnosti přímo úměrně závisí na délce předchozího trvání i politického systému ve společnosti. Dodnes je toho důkazem dokládání času, resp. data vzniku firem či bankovních institucí pro získání vyšší důvěryhodnosti, což se systémy platí obecně : Čím déle trvá společenský řád instituce či politický systém, roste v něj důvěryhodnost. Přímo s důvěryhodností tedy souvisí potřeba starých institucí, říší a panovníků, o zaznamenávání předešlých událostí a počítání času, resp. tedy dělení času na hodiny, dny, léta - obecně na časové úseky..

Zájem společnosti na počítání času

Každá společnost začíná v průběhu vývoje vytvářet byrokratické systémy, které dohlížejí nad fungováním společnosti, kdy mezi nejdůležitější patří co nejvíce jednotné systémy měr a vah, systémy daní, odvodů a přerozdělování finančních prostředků z nich získaných či vůbec práva majetek či finanční prostředky vlastnit. Dokladem toho jsou dodnes nalézané záznamy o systémech vah, měr či právě zejména majetku a finančních prostředků, kdy právě hmotný majetek je seřazován do seznamů, čímž dochází k jeho inventarizaci. V jedné ruce s inventarizací financí a majetku roste potřeba standardizace časových jednotek - je nutné, aby každý člověk ve společnosti počítal čas v rámci jednotné standardizované časové míry. Časové úseky je třeba normalizovat a vznikají systémy kalendářní.

Historické společnosti a rodokmeny

Dříve ve společnostech velmi záleželo v rámci dokazování důvěryhodnosti člověka v rámci jeho zapojení do systému a postupem času vzniká genealogie. Obecně pak znalost předků dokládá příslušnost člověka ke kmeni a rodině. Dokladem toho jsou velmi podrobné seznamy předků v Bibli, znalost stáří patriarchů, a tedy počítání času podle generací můžeme například sledovat u antického básníka a filosofa Hesioda žijícího přibližně v 8.- 7. stol. př. n.l.

Dynastické počítání času v Egyptě a Římě

S rozvojem dynastického systému vládnutí v Egyptě již ve Staré říši dochází k počítání času podle jednotlivých vládnoucích rodů a počátkem 5. dynastie sledujeme velmi podrobné seznamy jednotlivých panovníků; dochází k jejich inventarizaci pro jednotné počítání času. Jednotlivé časové úseky se tedy identifikují nikoliv číselně, nýbrž slovně, tedy podle jmen jednotlivých významných panovníků - ve společnostech s rozvinutou byrokracií pak i podle nejvýznamnějších úředníků dané doby. Toto lze vysledovat již ve starém Římě, kdy jednotlivé časové úseky jsou definovány podle jmen konzulů, s čímž přímo souvisí i definice doby, resp. času Kristova narození podle Lukášova evangelia.

Počítání času ve starém Řecku a vznik epoch

Jedno z nejstarších počítání času podle panovníků lze pozorovat i ve starém Řecku, kdy Řekové označovaly tyto úseky výrazem "epoché" - doba nástupu nového panovníka a konce vlády jednotlivých panovníků. Nástup nového panovníka totiž pro společnost velmi často znamenal dobu velkých změn a zvratů, že počítání času napříč epochami nedávalo valný smysl - jednotlivé vlády, a tedy epochy se od sebe totiž velmi výrazně lišily. Pro říši samotnou tak nastává samotná "epoché" , tedy zastavení, uzavření jednoho počítání času a počátek počítání času nového.

Vznik institučních letopočtů

Teprve až postupem stabilizace pravidel panovnického nástupnictví, a zejména tím, že se tato pravidla dařilo prosazovat, či případně sjednocením pravidel, podle kterých se řídilo střídání u moci, sledujeme rovněž počítání let nikoliv podle jména jednotlivého panovníka, ale podle instituce samotné. Jedním z prvních institučních letopočtů je například řecké počítání času podle opakujících se olympiád v čtyřletých cyklech začínajících okolo roku 779 před Kristem. Římané pak počítají čas od založení města "ad urbe condita" k čemuž došlo podle římského historika, gramatika a politika Marca Terentia Varra ( 116 př. n. l. - 27 př. n. l. ) v roce 753 př. Kr.

Křesťanský letopočet

Do současné doby užívaný letopočet křesťanský se rodí poměrně pozdě; přichází spolu s uvědoměním, že doba mezi narozením Krista a jeho druhým příchodem bude dlouhá, a že se bude jednat o zcela odlišné období vlády, o zcela jinou dobu. Římský mnich Dionysius Exiguus ( 470 - 544 ) se v roce 525 pokouší vypočítat datum Kristova narození a o dvě století později benediktínský mnich z kláštera sv. Petra v Monkwearmouthu, sv. Beda Ctihodný ( † 735 ) ( Bede Venerabilis ) navrhuje, aby se právě toto datum stalo počátkem letopočtu. Stává se tomu tak nejdříve v jeho vlasti; v Británii, později jej přináší anglický filosof, učitel a pozdější opat  v klášteře sv. Martina v Tours Alcuin z Yorku ( 735 - 801 nebo 804 ), rádce Karla Velikého, na jeho dvůr. Odtud se postupně rozšiřuje na evropský kontinent, avšak papežská kurie jej paradoxně přijímá až koncem prvého tisíciletí.

Židovský letopočet

11. století je dobou, odkdy lidé používají rovněž Židovský letopočet, jenž byl vypočítán od stvoření světa podle biblických rodokmenů a údajů o stáří patriarchů.

Novodobé pokusy o zakládání epoch

Pokusy o založení nových epoch známých například v porevoluční Francie, z doby Napoleonovy vlády, či z období fašistické diktatury v Itálii selhávají a skutečně novou epochu přináší až výpočetní technika, kdy počítače čítají průběžně sekundy od data 1. 1. 1900, které je pak prostředky určenými k programování převáděno na datum, jaké běžně používáme.