Jste zde
Potenciál jména
Pro potenciál jména je jako počáteční vtisk důležitý první zjištěný a doložený význam jména, který je posléze zobecněn. Nadále se sice mění nebo různě modifikuje historií užívání, jakou pochází, jak se různě uplatnilo a významově aktualizovalo a jací byli jeho nositelé, ale to počáteční v něm nikdy nemizí.
Pro nomenologický obraz jména a jeho vztahu k nositeli či nositelce má potenciál jména podstatnou úlohu
Přitom pro nomenologický obraz jména a jeho vztahu k nositeli či nositelce má zmíněný potenciál podstatnou úlohu. Nomenologie totiž předpokládá, že při vzniku jména, při nebo prvním použití, „vytvoření“, nešlo o náhodu, nýbrž o založení tohoto potenciálu pro budoucnost. Jméno jako takové nebylo při svém vzniku pouhým „označením“, bylo zároveň a co do svého smyslu daleko spíše „poselstvím“. Toto výchozí poselství v sobě stále má a předává ho dalším svým nositelům. V tom, z čeho se jeho poselství skládá a také jak se časem proměňovalo, spočívá jeho potenciál, jenž v jistém smyslu žije „sám sebou“ a působí na další a další nositele či nositelky jména, jak postupně přicházejí. Napsali jsme, že jméno při svém vzniku nebylo označením „pouhým“, což nepřímo znamená, že přinejmenším do jisté míry označením bylo. Přirozeně. Když nemělo vzniknout náhodně, muselo postihovat cosi, co se k jedinci, vůči jemuž bylo poprvé použito, tak či onak vztahovalo. Avšak zároveň to, co postihovalo, stavělo zřetelně a výslovně do popředí, vytyčovalo jako hlavní a rozhodující.
Základem nomenologického potenciálu jména je výpověď, která je v něm obsažena od začátku
Podrobněji tedy můžeme říct, že základem nomenologického potenciálu jména je výpověď, která je v něm obsažena od samého jeho začátku, tj. od chvíle, kdy slovo či spojení slov bylo poprvé použito s jmenným záměrem pro živou lidskou bytost. Tato prvotní významová stránka je pro jméno důležitější, než by se nám zdálo.
Jména byla původně tvořena s úmyslem vyjádřit vlastnosti a schopnosti pojmenované osoby
Jména byla původně tvořena s úmyslem vyjádřit buď nějaké vlastnosti a schopnosti pojmenované osoby, případně některé její vnější rysy, např. u muže sílu, bystrost, bojovnost, u ženy krásu, nebo vyslovit jakési životní pověření nositele jména, shrnout, čím je či má být zvlášť obdařen nebo jak si má počínat. Bylo tedy vytvářen podle určitého člověka a pro něho. Tak tomu bylo zejména u zmíněných již jmen knížat, panovníků, vojevůdců, v jiných případech, např. u jmen starozákonních, jméno nezřídka zachycovalo buď okolnosti narození dítěte, nebo poděkování rodičů za to, že jim Bůh dítě daroval, nebo určitou naději, které rodiče do dítěte vkládání. To vše znamená, že jméno v počátcích pojmenovávání lidí nebylo ve svém významovém základu nikterak náhodné.
Tento základ je rozvíjen a upřesňován užíváním jména
Tento základ je však, jak jsme již naznačili, rozvíjen a upřesňován užíváním jména. Platí přitom, že čím déle jméno žije, tím víc je četnými nositeli jeho nomenologický potenciál obohacován. Nabývá postupně různých významových odstínů a aktualizací, ale zároveň se prohlubuje jeho zobecnitelné, trvale platné jádro. Jak řekl Pierre Gaultier :
„Potenciál jména může být transformován, nemůže však zaniknout, a to ani taková jeho složka, která se nám zdá být přežilá. Dějiny učí, že vše, co člověk kdy měl, dělal nebo prožíval, nachází sice nové podoby a my často ani nevíme, odkud pocházejí a proč se udržují, avšak nic se neztrácí.“
Základní nomenologický princip vychází ze stanoviska, že potenciál každého jména je obohacován všemi dalšími významnými nositeli jména
Základní nomenologický princip vychází tedy ze stanoviska, že potenciál každého jména je obohacován všemi dalšími významnými nositeli jména tak, jak prochází kulturním a civilizačním vývojem lidstva, jak jsou do něj vnášeny další hodnoty, konkretizace, nové „memy“, jak by asi řekla memetika, disciplína zabývající se vývojem a proměnami lidských představ a idejí. Toto obohacování probíhá v podstatě tím způsobem, že vše nové, čím je potenciál rozvíjen, se vrství na vše předchozí. George Finchleye v knize Some Consequences of Nomenology to přirovnal k vývoji centrální nervové soustavy člověka, v níž se ve fylogenezi nové orgány „připojovaly“ k orgánům nižších živých tvorů.
V procesu "OVERLAY" dochází k tomu, že nové složky nomenologického potenciálu se v historických proměnách jména kumulují na vrstvy původní
V procesu, který John Mariam nazývá „overlay“, tj. vrstvení, dochází tedy k tomu, že nové složky nomenologického potenciálu se v historických proměnách jména kumulují na vrstvy původní. Avšak nikoliv mechanicky. John Mariam píše zároveň o „interconnection“, tj. vzájemném propojení, či „fibrillation“, doslova „prorůstání vlákny“ jedné nomenologické vrstvy druhou. Míní tím stejně jako P. Gaultier, že z potenciálu jména se nic nemůže ztratit, a navíc naznačuje, že jednotlivé jeho vrstvy se jakoby spojují, tedy prorůstají, nejsou na sebe prostě kladeny jako listy papíru. Není to „overlay“ v jednoduchém slova smyslu, nýbrž z těchto jednotlivých vrstev se vytváří nový celek, jenž podle tohoto autora může působit buď „jointly“, tj. jednotně, pospolu, nebo v němž se mohou různé vrstvy „prosazovat“ s větší a jiné s menší důrazností. Poněkud zjednodušeně řečeno tedy čím je jméno starší a čím více bylo v dějinách užíváno jako jméno s určitým „poselstvím“, tím je jeho nomenologický potenciál bohatší a jeho nomenologická energie silnější. Tím se dostáváme k termínu dalšímu.
Nomenologická energie
Nomenologickou energií je míněna síla, s jakou jméno působí na svého nositele, jak ho ovlivňuje a jakým směrem ho vede, ale také, jaké požadavky na něj klade. Jinými slovy, jak se mu snaží předávat svůj potenciál, což se nemusí dít vždy ve stejné míře, protože působení této energie je závislé i na předpokladech toho, kdo jméno má. Sama nomenologická energie, která je konkretizovaným působením potenciálu, se pak projevuje vrstevnatě, projevují se v ní všechny transpozice nomenologického potenciálu od jeho vzniku přes jeho další historické proměny až k vrstvám nejnovějším.
Schopnost nomenologického potenciálu
Velmi srozumitelně označuje jako nomenologickou energií Pierre Gaultier (užívá i výrazy „tonus“, tedy vnitřní napětí, případně „force“, síla) schopnost nomenologického potenciálu dosáhnout toho, že je jednak brán na vědomí, pocitován ve svém smyslu, jednak schopen ve svém soužití s nositelem jména skutečně působit, takřka bychom řekli „prosadit se“. Pierre Gaultier hovoří v knize La nomenologie aujourd’hui i o tom, že určitá zvlášť energeticky výrazná jména mají „charismé“, své vlastní charisma.
Jak je vidět, moderní nomenologie není v žádném případě jakési náhodné hledání smyslu tam, kde žádný neexistuje, a není také nějakou tajuplnou magií.
Na samém počátku vzniku jmen v prehistorický ho dobách byl ovšem výběr prvních jmen spojován s magickým myšlením (doklady o tom přináší např. Claude Lévi-Strauss v knize Myšlení přírodních národů, česky 1971), s oživování věcí a představ. Přibližně od sklonku sedmnáctého století, byl tento druh přístupu ke světu rozumovým myšlením potlačován a hlavně odsouván jako méněcenný či zhola nefunkční a zavádějící. Nezřídka jsou však přitom do jednoho pytle házeny skutečnosti zcela rozdílné, i takové, kdy tzv. magické myšlení představovalo ve skutečnosti intuitivní souhrn životní praxí ověřených poznatků, které až dnešní doba je schopna vysvětlit že zorného úhlu nám jaksi bližšího.
Magické myšlení a nomenologie
Donedávna se magické myšlení chápalo pouze jako vývojově „preracionální stadium“. Člověk, který ještě nedovedl myslet zcela rozumově, antropomorfizoval, tj. polidšťoval věci i přírodní jevy, chápal je jako živé bytosti, ať již šlo třeba o slunce, tmu, blesk, hromobití atd. atd. Postupoval tak, jak to známe z mýtů a z pohádek a jak ostatně i dnes postupuje malé dítě při tzv. eidetické myšlení a synkretickém či jinak fyziognomickém přístupu ke skutečnosti, což znamená, že vnímá i neživé věci, jako kdyby k němu vyvíjely aktivitu živých bytostí. To se z pohledu přinášeného francouzským racionalismem (a považovaného za jediný možný v 19. století i větší části 20. století) jevilo „nezralé“, nezdůvodněné a veskrze matoucí. V řadě případů tomu tak skutečně bylo, šlo o jakési „řešení z nouze“. Nikoliv však vždy.
Odmítnutí znamená nejen v nomenologii "přestat věřit"
Strohé odmítnutí se proto dnes pod vlivem řady poznatků etnografických, psychologických, i náboženských ukazuje jako příliš pohodlné zacházení něčím, s čím lidé ztratili kontakt a čemu přestali věřit. Ukazuje se, že to, čemu říkáme magické myšlení, antropomorfizace, fyziognomizace aj. nemá nic společného s magií, kouzly a čáry. Nezřídka šlo o určité, našim dávným předkům přístupné vyjádření zkušenostního poznání nebo o vyjádření postoje k vlastnímu světu člověka, jenž se dědil z generace na generaci a stával součástí lidského jednání a prožívání. Tento přístup se týká i slova, pojmenování. Do značné míry v nás žije stále, i dnes určitá slova mají svou vlastní „sílu“. Některá pokládáme za „hezká“, jiná za „ošklivá“, některá jsou tabuizovaná, mohou něco přivolat či naopak zaplašit atd. atd. V dobách tzv. magického myšlení se tento přístup vztahoval dvojnásob na jména, neboť člověk se stával „sám sebou“ až pojmenováním, které k němu „muselo patřit“, a také, k němuž musel patřit on.
Podstata nomenologického pohledu na jména spočívá tudíž jednak v odkrytí skutečnosti zakódované v „magii“ jména, jednak v interpretaci něčeho, co moderní psychologie velmi zřetelně a dokonce experimentálně prokázala v každodenním životě.
Zjednodušeně, i když ne příliš, bychom mohli nomenologický pohled na potenciál a energii jména přirovnat k tomu, když se dítěti projevujícímu vyšší stupeň inteligence často připomíná, že je mimořádně inteligentní, ačkoliv vyšší stupeň neznamená nic mimořádného, a naopak dítěti s inteligencí mírně podprůměrnou se často říká, že je úplně hloupé, což mírný podprůměr neznamená. Výzkumy ukázaly, že zdůraznění inteligence vede k jejím výraznějším projevům. Každý totiž nemá sklon jakoby „sám ze sebe“ svou inteligenci aktivovat a využívat, dokonce o ní může mít pochybnosti, může postrádat sebejistotu, může se bezdůvodně podceňovat atd. Pokud se mu však dostane ujištění (od rodičů, ve škole aj.), že vskutku inteligentní je, působí to jako velmi silná kladná motivace na jeho další snahy skutečně ji uplatňovat a rozvíjet. Avšak také naopak, jestliže někomu říkáme, že je hloupý, jen ho tím stvrzujeme v pocitu, že vskutku hloupý je. Stává se v uplatnění své inteligence bez ohledu na její skutečnou úroveň nejistým, jaksi se stahuje do sebe, bojí se omylu a zesměšnění, a využívá své schopnosti pod jejich možnostmi. Přesně takto působí nomenologický potenciál a jeho energie. Posilují v každém to, co jeho jméno vyjadřuje, a tím, jak jméno tvoří se svým nositelem jednotu, jméno „utváří“ člověka ve svém smyslu, ve svém významu, a člověk potom sám dál posiluje to, co jméno znamená.
Moderní nomenologie tak v sobě spojuje hlediska historická, jazyková, především etymologická, tj. ta, jež se zabývají původem slova, jeho výchozím i jeho postupně se měnícím významem a jeho příbuznostmi, ale také a možná především hlediska psychologická a sociologická.