Nomenologie jako cesta k poznání jména

Pro nomenologické tradice má zcela podstatnou hodnotu starozákonní judaistické prostředí.

Důležitost pojmenování zachycuje zcela jednoznačně již Genesis, I. kniha Mojžíšova, což zde ještě připomeneme, a uvidíme také dále, jaký význam měla ve Starém zákoně několikrát se opakující formulace „i nazváno jméno jeho“. Stačí však jen nahlédnout do Genesie a povšimnout si, s jakou pečlivostí a důsledností jsou vyjmenováváni např. v patnácté kapitole synové Abrahámovi, později synové Jákobovi i další. Jde povětšině o jména osob, která ve vlastních biblických příbězích dále nevystupují, která tvoří jakousi „jmennou historii“ rodu. Pro judaismus jsou však právě tyto jmenné výčty prezentací personální kontinuity vycházející ze zcela nomenologického principu jednoty jména a toho, kdo je jeho nositelem, a zvláštní pozornost tu budeme věnovat starozákonní jménům nomenologicky zvlášť silným, vyjadřujícím přímé poděkování Bohu za dar dítěte, kde ztotožnení podstatného znaku dítěte a jeho jména nabývá právě z nomenologického aspektu obzvlaštní intenzity.

Evropský středověk zprvu nomenologii velice cenil, postupně ji však do značné míry znehodnotil.

Zejména v okruhu působení západní římské církve ji uplatňoval velmi zjednodušeně důrazem na přímluvečnost či ochrannost jmen, tj. na jména patronů, svatých a světic, a stavěl se zcela nebo převážně odmítavě k jménům jiným, hlavně ke jménům předkřesťanských dob. Přitom se nezřídka smýval výchozí smysl jména a jeho nomenologický ráz byl chápán jako cosi daného shůry, neměnného a trvalého. Sám výběr jména, který v počátcích křesťanství a i později po vydání Ediktu milánského r. 313 (jímž se křesťanství stalo rozhodnutím římského císaře Konstantina I. Velikého oficiálním a nadále nepronásledovaným náboženstvím) bral nomenologický zřetel velmi vážně, byl v pozdním středověku řízen jinými ohledy. Rozhodovala víc např. nápodoba jmen šlechty, místní zvyk, komu je zasvěcena farnost apod.

Nomenologické hledisko však přesto přetrváválo v obecném povědomí dál

Nomenologické hledisko však přesto přetrváválo v obecném povědomí dál, a to ve dvou směrech. Jednak tím, že působnost přímluvečné role křesťanských svatých a světic byla věřícími porůznu rozšiřování či pozměňována i mimo rámec, který by vyplýval z úlohy, jakou jim v tomto smyslu určila církev kanonizací, a ustálil zpracování jejich osudů v různých legendách a pasionálech, tj. sbírkách legend, z nichž základní význam mělo dílo Jakuba (Jacobus) de Voragine (1229 či 1230-1298) nazvané Legenda aurea sive chronica lombardica (zkráceně Legenda aurea, Legenda zlatá). U nás se takovým vodítkem pro nomenologii přímluvečných a ochranných jmen stal především Český pasionál z druhé pol. 14. století, zahrnující zpracování nejznámějších legend v následnosti církevního roku a vycházející z díla Jakuba de Voragine, avšak vynechávající legendy o světcích u nás málo známích, naproti tomu obsahující legendy o světcích českých, mj. překlad svatováclavské legendy z pera Karla IV.

Katolická církev zaujímala negativní postoj ke starým jménům z předkřesťanské éry

Nomenologický zřetel však přetrvává i v tom, že ačkoli zejména římská, tj. katolická církev zaujímala nepříznivý postoj ke starým jménům z předkřesťanské éry (pokud se nestaly jménem nějakého svatého, jako u nás Václav či Vojtěch, z ženských Ludmila), řada z nich byla dlouho dále užívána právě pro svou nomenologickou srozumitelnost, což se týkalo především složených předkřesťanských jmen, o nichž zde dále budeme hovořit jako o náčelnických. Teprve tridentský koncil (1545-1563) užívání předkřesťanských („pohanských“) jmen zakázal zvlášť důrazně a na dlouhou dobu definitivně. Snaha církve vytěsnit předkřesťanská jména se datuje zhruba od 15. století, resp. druhé poloviny 14. století, ještě ve 13. století byla tato jména např. u nás velice častá, o dalších sto let dříve dokonce převládající. Přitom však mnozí autoři zabývající se dnes studiem nomenologie (např. Pierre Gaultier, 1970) soudí, že předním osobnostem církve byly principy nomenologie vždy známé a že je dodržovaly jak při vymezování přímluvečnosti kanonizovaných světců a světic, tak pokud jde o ně samé – svědčí o tom přijímání některých řádových jmen a zejména známá skutečnost, že v dějinách římské církve žádný papež nepřijal jméno Petr, tj. jméno prvého muže na Svatém stolci, protože nomenologicky vzato by šlo o znesvědcení tohoto jména, o projev nezřízené pýchy (patřící k sedmi hlavním hříchů), o srovnávání sebe sama s tím, koho onou úlohou pověřil sám Ježíš Kristus.

Později se nomenologie dostávala zcela mimo uznávané obory

Později pak, v 16. a 17. století, se nomenologie dostávala již zcela mimo uznávané obory a byla zařazena kamsi k numerologii, astrologii, alchymii apod. Právě v souvislosti s nimi však např. Harry McKerrel (Fundamentals of Nomenology, 1986) vysvětluje úpadek nomenologie v pozdním středověku a po celá staletí následujícím velmi pozoruhodným způsobem. Takové obory, jako astrologie, věštění z ruky, karet aj., si zcela usurpovali „vykladači“, kteří tím pádem vždy vydělávali slušný peníz na tom, že laikům hlásali své teze. Normální člověk, chtěl-li vědět, co mu tyto disciplíny (a nyní se nechceme vyjadřovat k jejich serióznosti) sdělí, musel k němu jít a zaplatit. U nomenologie tomu tak nebylo. Tvořila běžnou součást osobního i společenského myšlení našich dávných prapředků, její zásady znal každý, kdo se kdy účastnil iniciačních obřadů, a i když tyto obřady řídili v předkřesťanských časech šamané, kněží a rada starších, byly pro všechny členy kmene naprosto průzračné a srozumitelné. Stejně tomu bylo i v raném středověku a dále až do konce 13. století či o málo později. Proto o nich také nevznikaly nejrůznější „tajné knihy“ kabalistického či podobného druhu, ojedinělé záznamy, jako např. byzantského císaře Nikefora I., jsou výjimečné.