Jste zde

Domů

Historie jmen ve středověku

Ve středověku nomenologii církev podporovala

Nomenologie procházela po staletí či spíše po tisíciletí dějinami jako archetypálně předávaná zkušenost, nevytvářela se kolem ní žádná kasta „vyvolených“. Když církev její základní principy uplatnila při vytvoření celého velmi promyšleného systému křestních jmen přímluvečných. Přímluvečná jména znamenala jména ochranitelská a tak se jednalo o jména martyrů, mučedníků a dalších svatých, věřící tento fakt prostě přijali jako určitým způsobem konkretizovanou, usoustavěnou nomenologii.

Jak uvidíme u křesťanských přímluvečných jmen, ta v podstatě plnila jejich potřebu spojit výběr jména dítěte s jeho dalšími životními osudy co nejprospěšněji, navíc byla posilována pasionály, obrazy a sochami svatých, zasvěcení kostelů a farností apod. Věřící tudíž své osobní nomenologické myšlení vlastně „přesunuli“ na fungování tohoto církevního systému. Ten pak jednoduše nepokládal za potřebné, aby nomenologie byla uplatňována laiky, tj. osobami bez kněžského svěcení. Jednak vzhledem k potřebě vymýtit jména předkřesťanská, jednak z obavy, že nomenologie poklesne do úrovně pochybných rituálů - a tato obava nebyla neopodstatněná, jak víme z jiných případů, např. z užívání relikvií, amuletů, škapulířů apod., z degradování některých věroučných pouček na pověry a sektářství apod.

Katolická církev zpočátku nomenologii značně podporovala

Navíc církev, která vzala již r. 354 nomenologii takříkajíc „do svých rukou“ vydáním soupisu Chronographus romanus obsahujícího úmrtí dny křesťanských mučedníků a biskupů, tedy jména nomenologicky z jejího hlediska vrcholně hodnotná a pro věřící křesťany vhodně postačující, brzy poté vydala r. 363 kalendář z Antichocheje zahrnující jména mučedníků, pro svatý křest tedy také zvlášť vhodná. Vzhledem k tomu že oba tyto dokumenty vznikly vlastně jen několik desetiletí po milánském Ediktu legalizujícím r. 313 křesťanství, je zcela nepochybné, že církev věnovala otázkám nomenologie od počátku zvýšenou pozornost. Vyplývalo to ostatně ze základů judaistické-křesťanské tradice a jejího povědomí nomenologických významů.

Náboženský podtext výběru jména z hlediska nomenologie

V současnosti velmi reprezentativní Lexikon náboženství (F. König a další, česky 1994) konstatuje, že v raných kulturách byla u všech jmen pozorovatelná „vlastnost propůjčovat jménu přikazovací moc nad jménem označovaným“, a to s odvoláním na 2. kapitolu Genesis, v níž se praví, že když „Hospodin Bůh stvořil ze země všelijakou zvěř polní, i všechno ptactvo nebeské, přivedl avšakje k Adamovi, aby pohleděl na ně, jaké by jméno kterému dáti měl“. Dnešními slovy, Bůh žádal od Adama konzultaci, jaké jméno by bylo to nejpřesnější a nejvýstižnější. Jestliže tomu ale takto bylo u pojmenování obecných, tím spíše u jmen osobních. Samozřejmé ovšem je, jak nám ukáže příští kapitola, že „ vlastnost propůjčovat jménu přikazovací moc nad jménem označovaným“ byla vlastní již dobám před křesťanstvím a tzv. přírodním náboženstvím.

Nomenologie a historie jmen z hlediska francouzského osvícenství

Racionalismus francouzského osvícenství nomenologii nikterak nepřál a zcela ji odsunul do pozadí. K čemuž přispělo i to, že se zrodila příjmení, jež středověk s výjimkou šlechtických predikátů závazně neznal a které činilo rodné jméno společensky méně důležité – nikoliv však v církvi. Ta, což by potvrzovalo Gaultierovu domněnku o její sice nezveřejňované, avšak trvale respektování znalosti nomenologie, užívala dále nejen při svátosti křtu, ale i při obřadu manželství, při pohřbech aj. Osobní jméno jako rozhodující. Také pro církevní hodnostáře a kněžstvo vůbec bylo rozhodující jméno křestní buď původní či pontifikační, pro členy řádů při složení slibů přijaté osobní jméno světce či světice. Běžným evropským zvykem i později, u nás se na Moravě i v některých lokalitách v Čechách dochoval až do 20. století, bylo oslovovat kněze takovýmto jménem, nikoliv příjmením, v řádových komunitách je tomu tak stále.