Hlavní nomenologické zásady

Jméno nese jistý záměr těch, kteří jej pro své dítě volí

Původně také v jistém smyslu podložený, protože člověk dostával jméno až ve věku, kdy již některé své předpoklady mohl projevit a jméno s nimi tedy snáze vstupovalo do blízkosti. V případech jiných, např. dnešních, z tohoto hlediska v sobě jméno nese spíše jistý záměr těch, kteří ho volí, a pretendence jména, tj. snaha jménem čehosi dosáhnout, cosi podpořit a posílit, nabývá složitější podobu. Ale podle nomenologie i tento záměr má schopnost působit, vývoj, povahu, osobnostní rysy, cílové zaměření atd. atd. svého nositele ovlivnit.

Nomenologie chápe jméno jako svého druhu živou bytost

Nomenologie, a to je podstatné, i když pro nás možná zprvu těžko pochopitelné, chápe jméno jako svého druhu živou bytost, procházející v různých obměnách časem schopnou sama se v tomto procházení měnit, prodělávat jistý vývoj, jistou evoluci. Zmínili jsme se, že ve vrcholném a pozdním středověku souvisel úpadek nomenologie přímo či nepřímo s tím, jak tento možný vývoj jména co do jeho významu a poslání byl překryt neměnným (byť jen zdánlivě neměnným), ustáleným užíváním jmen svatých a světic, jejichž přímluvečné poslání bylo jaksi petrifikováno, takže nebyly viděny důvody blíž o něm uvažovat. Ve skutečnosti však stejně jako se vyvíjí a mění lidská skutečnost, společnost, do níž jsou lidé jako nositelé jmen postaveni, role, které v ní hrají atd. atd., mění se i možnost působení samotného jména.

Z významu jména lze usoudit charakteristiku povahových vlastností člověka

Uvidíme to především u jmen předkřesťanského původu, jímž tu budeme říkat „náčelnická“ a která původně vznikala při iniciačních obřadech jako jména těch, kteří měli někomu vládnout, tedy např. jako jména knížecí. Protože šlo převážně o jména složená, snadno z nich vyvodíme, co měla svému nositeli dodat, např. jedno z nejznámějších českých jmen Václav znamenalo „více slávy“, z hlediska našich dějin zajímavě přesně totéž, co jméno Boleslav, kde je první část jména praslovanská a dosud známá z ruštiny, tj. v případě smrti českého knížete a světce měli ve skutečnosti zavražděný a strůjce jeho vraždy stejně cílově zaměřená jména. Jakmile však příjmeme, že u jména je důležité, „jakým životem v průběhu času procházelo“, musíme nutně uznat, že toto „procházení životem“ měnilo i konkretizaci působení jména. Dnešní Václav bude patrně jménem veden k jinému způsobu proslavení než středověký kníže či dokonce prehistorický kmenový náčelník.

I nositel jména zpětně působí na jméno, které dostal do vínku

Reciprocita, vzájemná výměna, vzájemné působení však, třebaže nám to může připadat podivné, představuje i proces opačným směrem. Zvlášť vyhraněná osobnost, která se velmi zřetelně projevila v kladném či záporném smyslu, působí totiž jakoby „zpětně“ na jméno samotné, zesiluje či zeslabuje některé jeho znaky. Podobně působí, jestliže např. jméno více či méně „vyhaslo“, tj. dlouho nebylo voleno, čímž se jeho působení zeslabuje, nebo dosti častý, kdy jméno se jakoby „přestěhuje“ ze svého původního, výchozího prostředí, z toho, jak bylo užíváno kdysi, do prostředí jiného, kde mu řada nositelů v dlouhodobém vývoji dodá jiné významové rysy. Tuto skutečnost vyjádřil již na rozhraní 8. a 9. století byzantský císař Nikeforos I., když napsal, že „chceme-li vědět, čím jméno je, musíme nejprve vědět, čím kdysi bylo, a dále, jakým životem v průběhu času procházelo“. Chtěl tím naznačit, že jméno není jen „mrtvé slovo“, neměnná, stále stejná skutečnost, ale že žije svým vlastním životem a že právě tak, jak vstupuje do svých nositelů, samo z nich čerpá, „vstřebává“ jejich osobnosti a jimi se obohacuje či naopak oslabuje.

Nomenologický potenciál a nomenologická energie

Jde o termíny nomenologický potenciál a nomenologická energie. Výrazem nomenologický potenciál je míněn jistý „vnitřní náboj“, který s sebou jméno nese a který je dán jeho původem, zobecněním výchozího významu i historií užívání, jakým jméno prošlo. Tedy i tím, jak se různě uplatnilo či aktualizovalo a jací byli jeho nositelé. Nomenologický potenciál je tudíž závislý jednak na jisté svébytnosti jména, která zcela prostě spočívala v tom, co, jméno znamená či přesněji znamenalo na samém svém počátku, kdyby bylo poprvé použito, tj. de facto vytvořeno právě jako jméno z nějakého obecného jména, apelativa, nebo spojením několika takových slov. Tedy na tom, jaká skutečnost či jaká představa, jaké přání apod. jím byly pojmenovány. Záleží však i na tom, co do něj uživatelé jména vnesli během nejen staletí, ale i tisíciletí.