Iniciační obřady v nomenologii a jména náčelnická

Vznik a význam jmen v pravěku 

V poměrně malých komunitách pravěkých lovců nebylo jméno třeba, lidé se navzájem znali. Hlavně však, jako zcela prví dostávali jméno náčelníci, jejichž totožnost byla nesporná. Jestliže tedy náčelníci byli pojmenováváni ze všech nejdřív, šlo o záležitost prestižní. Teprve po náčelnicích přicházeli na řadu přední bojovníci, úspěšní lovci apod., pak ostatní muži a v závěru tohoto vývoje ženy. V naznačeném postupu chybí děti, což není opomenutí. Malé dítě bylo označováno různými přezdívkami, jež se mohly časem měnit a přetvářet, případně jako „syn toho a toho“, „sestra toho a toho“ apod., v některých komunitách klanovými či příbuzenskými přízvisky. Skutečná osobní jména, jež měla člověka provázet na celý život (a pokud byla někdy odňata, představovalo to trest i potupu) totiž byla udílena při iniciačních obřadech ve věku kolem čtrnácti let. Jistou úlohu v tom zcela jistě sehrála i vysoká úmrtnost dětské populace.

Iniciační jméno získával jedinec jako důkaz svého vstupu do dospělosti

Iniciační jméno získával jedinec jako důkaz svého vstupu do dospělosti a zároveň do kmenové pospolitosti, již byl od tohoto okamžiku rovnoprávným členem. V různých prostředích měly tyto obřady různou podobu, ale jejich podstata spočívala v tom, že až jimi se jedinec „stával člověkem“ v plnoprávném smyslu. Jméno ho „legitimizovalo“, s jistou mírou přibližnosti se dá iniciační obřad přirovnat k okamžiku, kdy dnes patnáctiletí dostávají občanský průkaz. Na iniciační tradice dosud navazuje i celá řada novodobých „rituálů“ jiných, jako maturitní stužkování, promoce, vyřazování absolventů vojenských škol, přijímání mezi myslivce, rybáře apod., mj. i katolické biřmování a protestanská konfirmace. K tomu, že v prehistorické éře všeobecně, a tedy i u nás, při vytváření a udílení jmen silně působila nomenologická hlediska, nepřímo poukazuje z našich autorů např. M. Knappová v již připomenuté knize Jak se bude jmenovat vaše dítě ( prvé vyd. 1978 ), když píše:

„V době slovanského dávnověku, v první fázi ještě pohanského, panovala jednojmennost. Volbu jména výrazně ovlivňovala víra v jeho význam. Jméno nesloužilo jenom k rozlišování osob, ale pociťovalo se jako důležitá součást osobnosti, ztělesňující vlastnosti svého nositele.“

V předkřesťanské době museli lidé prokázat, že má právo nosit určité jméno

V předkřesťanské době proto mladík, jenž chtěl nosit určité jméno, musel právo na ně prokázat, jako je tomu stále u některých amazonských, australských či polynéských kmenů i u etnického jména původních Američanů. Musel si ho zasloužit. Bylo odvozeno z nějakých jeho již projevených vlastností nebo z vlastností mu přisuzovaných. Zachycovalo tedy známé rysy jedince, ať již skutečné či domnělé. Také, a to bylo mimořádně podstatné, předjímalo jeho další počínání. Jméno totiž „vytyčilo směr“, jímž má jeho držitel ve svém dalším životním počínání pokračovat, stanovilo, řečeno dnešním jazykem, jeho osobnostní i společenskou prioritu. Přičemž to vše vzešlo ze souhlasu účastníků iniciačního obřadu a ten byl zárukou, že platilo a nositel se jím mohl pyšnit. Avšak i toho, že fungovalo, že nositel jména byl takovým, jak naznačovalo. Jméno zavazovalo, aby se dotyčný podle něho choval, v tomto smyslu bylo i prostředkem identifikace. V některých etnikách bylo přitom zvykem, že iniciační jméno vybral otec dítěte, jinde ho vybírala rada starších. Někde však (např. u jihoamerických indiánů v povodí Amazonky je tomu dosud) si jméno vybral každý sám, avšak náčelník kmene nebo rada starších museli tento výběr schválit. Museli potvrdit, že se k jeho budoucímu nositeli „hodí“, že si ho zaslouží a že ho bude opravdu identifikovat. V rámci komunity přitom muselo jít o jméno jedinečné, nesmělo být „obsazeno“ někým jiným.

Identifikační roli hrála především jména náčelnická

Identifikační roli hrála především jména vzniklá nejdříve, tj. náčelnická. Již jsme se tu zmínili, že ta sdělovala náčelníkův projekt, vlastně způsob, jakým chce či má vládnout. Zpravidla tomu bývalo tak, že náčelník, než jím byl, měl své jméno „civilní“, získané při iniciaci. V dávných prehistorických dobách totiž neexistoval statut „princů“, náčelnictví nebylo nutně dědičné, byť k tomu mnohdy docházelo, náčelníkem se jednoduše stal ten, kdo předchozího náčelníka přemohl nebo kdo po jeho smrti prokázal nejvíce síly, touhy po moci i schopností zbavit se jiných kandidátů. Pouze někde býval náčelník volen, ale i taková volba byla spíše formální. Náčelnické jméno se tudíž objevoval v pojmenovávacích zvyklostech nikoliv jako iniciační, nýbrž mělo povahu inaugurační. Byla svého druhu „programovým prohlášením“, do kterého si patrně nový boss kmene nedal nikoho příliš mluvit. Proto např. ve slovanském, germánském, ale i antickém řeckém prostředí jsou náčelnická jména převážně složená, aby jasněji vyjadřovala, oč jde. Tato jména bývají mnohdy nomenologicky nazývána inaugurační, případně totemová, neboť byla přímo spojena s ochranou božstev, také insignační, jelikož byla insignií náčelníka podobně jako jiné znaky jeho nadřazenosti. Složenina vyjadřovala, v čem je (resp. V čem má být) osobitost panovníka, i když přísně jazykově byla mnohdy neurčitá.

Slovanská náčelnická jména a jejich význam

Z dějepisu známe Břetislava, tedy Břeti+slav, což můžeme chápat jako „slavný bojovým pokřikem“, pouhým křikem dovedl zahnat nepřátele a kmenu zřejmě tato jeho úžasná schopnost stačila. Boleslav, Bole+slav, má první část z praslovanského výrazu, který dosud slyšíme v ruském slově pro velký, tedy „více slávy“, resp. „více slavný“, významově stejný je Václav, Vece+slav. Můžeme se tedy ptát, komu více slávy, a odpověď bude stejně neurčitá jako u „růstu slávy“ v případě Rostislava. Bořislav, Bori+slav, hodlal „bojovat o slavu“, bori, sloveso bořit, znamenalo původně bojovat, což je význam velice případný. Ale zase není zřejmé, o čí slávu se bojovat mělo. Branislav, Brani+slav, měl „bránit slávu“, možná celého kmene, ale možná také jen vlastní. Mnislav, Mni+slav má první část jména zájmennou, dnes bychom řekli mně, tudíž prohlašoval „mně slávu“, slávu si nárokovat a byl přinejmenším upřímný. Kmen mohl nanejvýš doufat, že se jaksi sveze s sebou. Ratislav, Rati+slav, ujišťoval, že je „slavný bojem“, s Rostislavem jsme se setkali podrobněji, lidé si mohli myslet, že poroste sláva celého kmene, on mohl myslet svou. Soběslav, Sobě+slav, chápeme zcela přesně jako „sobě slavný“, jinak řečeno, sám určující, v čem je jeho sláva a jak velká je, opět tedy jedno jméno docela upřímné. Vladislav, Vladi+slav, má v prvé části vládnutí, tedy měl být „slavný vládou“ a kmen zase mohl mít naději, že z toho něco získá jako celek – nicméně, brzy uvidíme, že s praslovanským chápáním „slávy“ a složky „-slav“ ve jméně to je trochu složitější a že samo pojetí slávy bylo spíše prakticky mocenské než v nějakém smyslu „proslulosti“.

Germánská náčelnická jména a jejich význam

Germáni si se Slovany v mocensky i jinak sebevědomých jménech nikterak nezadali. Fridrich, Frieden+reich, staroněmecky Frieden+rich, byl bohatý mírem, neříká ovšem, zda chce míru dosáhnout válkou či jednáním, Alwin, Adal+wine, byl „urozený přítel“, hned jsme věděli, s kým máme tu čest. Nebo jsme si to aspoň mysleli, sám pro jistotu neříká, čí přítel. Heinrich, Heime+rich (česky Jindřich) byl „vládce domu“, nebylo ovšem jasné, zda to neznamená ovládnutí domu, tedy majetku, území, dnes německy das Reich, někoho jiného. Otokar či Otakar, staroněmecky Ódo+wakar, byl „majetek střežící“. A znovu, kmen mohl myslet, že majetek jeho, on mohl myslet, že svůj. Zatímco Otomar či Otmar, Ódo+már, zdůrazňoval, že je „majetkem slavný“, takže aniž by to komukoliv slíbil, leckdo očekával, že se na jeho bohatství bude podílet. Dietmar, (Diet-, pův. Deot+Mar, česky Dětmar) tvrdil, že bude „slavný ve svém lidu“, aniž by řekl čím, velmi jednoduché to měl Osvald, Os+wealt, sdělující jménem, že jde o „boží vládu“, takže nebylo o čem hovořit. Roland, ze staroněmeckého Hruod+nand, Hruod+land, což znamená „sláva země“, tj. „hrdina proslavující zemi“, měl jméno poměrně závazné. Bernard nezdůrazňoval svou urozenost, ale sílu, je to jméno téměř indiánské, staroněmecky Bero+hart, „silný medvěd“, ten alespoň nic nesliboval, zatímco staroanglické jméno germánského původu Randolf, tj. Rand+wulf, „štít a vlk“, naznačovalo, že jeho nositel bude štítem svým poddaným a vlkem svým nepřátelům, ovšem mohl být vlkem všem, a Rudolf, Hruod+olf, o sobě tvrdil, že je slavný vlk, což si každý může přebrat po svém. Avšak starogermánského původu je i známý Richard, tj. Rík+hart, a tento náčelník o sobě říkal bez obalu, že je „mocný a tvrdě vládnoucí“, zatímco Ruderik, tj. Hruod+rik, „slavný vládce“, nespecifikoval, čím slavný, zda tím, že učiní svůj kmen spokojeným, nebo tím, že se proslaví jeho prolitou krví ve vítězných bitvách. Lid mohl opět věřit, že jde o to prvé. Je to jako s anglickým Edwardem, česky Edwardem, tj. Éad+weardem, prohlašujícím, že je „strážce blaha“, aniž by upřesnil, o čí blaho mu jde. Ale protože část „Éd-„ znamenala i moc a majetek, nebudeme ho podezírat z nezištnosti. Éadweart nás vede k dalším staroanglickým jménům se stejnou první částí. Edgar, Éad+gar, má druhou část z gár, tj. kopí, je to metaforické vyjádření téhož jako -weart a se stejně rafinovanou dvojvýznamovostí. Edmund, Éad+mund, má v druhé části „ochránce“, což nepotřebuje výklad. Zvlášť kouzelné je jméno Edwin, Éad+wine. Druhá část znamená „přítel“, ale souvisí i se slovem přání. Zda přál Éadwine blaho, bohatství a moc kmeni či sobě, na to lze mít různý názor. Z řeckých jmen připomeňme alespoň Alexander, Alexandr, Alexo+andros, obránce mužů.

Vznik a význam germánských a slovanských náčelnických jmen

Zejména ze slovanských jmen je na prvý pohled patrné, že vznikala „stavebnicově“ použitím hlavně druhých ustálených složek, např. „-mir“ a „-slav“, jež převažují a jichž jsme tu právě četli několik, méně často „-bor“, např. Dali+bor, Cti+bor, „-mysl“, např. Pře+mysl, Kře+mysl, Neza+mysl, „-voj“, např. Boři+voj, Mili+voj, „-rad“, např. Zdi+rad, Cti+rad, případně „-vít“, např. Hosti+vít, Svanto+vít aj. Obdobně však byly „stavebnicově“ užity někdy i složky prvé, srov. Cti+rad, a Cti+bor, Vladi+slav, Vladi+mír, nebo Rado+mír, Rado+mil, Rado+van, Rado+slav apod. Jindy se druhá složka stěhovala na prvé místo, tedy „Slav-„ či „Mir-„, vyjímečně byly i obě „stavebnicové“, srov. Miro+slav. Stejný princip však při pozorném čtení příkladů výše odhalíme i v náčelnických jménech germánských, kde je druhou složkou často „-rich“ ze staroněmeckého rich, ríhhi, rihhi, znamenající moc, vládu, srov. dnes německy reich, bohatý, hojný, das Reich, říše, nebo „-bert“, např. Adalbert, Herbert, Engelbert, Norbert, Robert, ze staroněmeckého berath, skvělý, skvějící se něčím, zářící. Tento způsob sestavování se ale týká i u cizích jmen také prvé složky, např. „Ed-„, tj. „Éad-„ u jmen anglických či „Rud-„, tedy „Hruod-„ u germánských.

Jména tohoto typu, jímž zde říkáme zjednodušeně náčelnická (i když šlo později samozřejmě hlavně o jména knížecí, vojvodská, přejímána byla členy vládcovy družiny a později obecně) nemusela vzniknout pouze při iniciačním obřadu. Často začala být užívána jako tzv. jména inaugurační, tzn. kníže je sám přijal, když se ujal vlády. Inaugurační jméno buď prohlásil dotyčný sám, např. „jsem Mnislav, váš kníže“, nebo jméno pronesl ten, kdo ho inauguroval, např. „toto jest Mnislav, kníže náš“.