Výběr jména podle nomenologie

Silná jména z hlediska nomenologie

Silnými jmény myslíme z nomenologického hlediska taková jména, která mají velký nomenologický potenciál a značnou nomenologickou energii. Obecně vzato jsou běžně již Nikeforem I. za silná jména pokládána zejména ta, kterým zde v další kapitole budeme říkat náčelnická tj. taková, jež byla kdysi při iniciačních obřadech udílena budoucím vůdcům lidské tlupy, později náčelníkům kmene, knížatům, panovníkům apod., a která vyjadřovala jakýsi vladařský či mocenský projekt. Brzy uvidíme jejich příklady. Zatím si řekneme, že šlo nejčastěji (např. u jmen řeckých, germánských či slovanských) o jména složená ze dvou částí, jež společně byly vlastně výrokem shrnujícím, jak chce dotyčný svou moc projevovat (Alexandr, Friedrich, Heinrich, Otakar, Roland, Robert, Eduard, Ludvík, Vladislav, Břetislav, Václav, Vladimír a všeobecně slovanská jména s druhou částí -slav, sláva nebo -mír). Jinými silnými jmény jsou taková jména např. řeckého původu, jež jsou značně programová (např. Jiří, ze slova georgos, rolník, se silným nábojem práce, úsilí o její plody, výsledky). Dále patří mezi silná mnohá jména judaistického původu, jež v sobě nesou ve Starém zákoně zachycené zvláštní okolnosti zrození (např. Josef, Jakub, všeobecně pak jména, v nichž je vyjádřen dík Bohu za narození dítěte, např. Jan, milostivým bohem darovaný, Matěj, z hebrejského dar boží, podobně jméno řeckého původu Teodor, také dar boží, u slovanských jmen Bohdan, tj. daný Bohem, Božidar či Božidara, viz v přespříští kapitole u jednotlivých jmen) a jména jednoznačně vyjadřující pretendenci zasvěcení dítěte Bohu (např. Alžběta, Bohu odevzdaná). Mezi nomenologicky silná patří i jména spojená se zvlášť výraznými osobnostmi, které jejich potenciál i energii ovlivnily (jména prvních lidí, Adam, Eva, biblických představitelů, jména jako Šalamoun aj.). Ze jmen křesťanské tradice sem náleží pochopitelně ženská jména Marie a Anna, z mužských jmen všeobecně jména evangelistů a apoštolská. Jména evangelistů a apoštolská (stejně jako Marie a Anna) však mají tu vlastnost, že se jejich silný potenciál většinou projevuje za dlouhá staletí častého užívání ve velmi bohatém významovém vrstvení, a tím i širokém rozpětí nomenologické energie v nejrůznějších prostředích, takže téměř vždy působí kladně.

Slabá jména z hlediska nomenologie

Slabými jmény z nomenologického hlediska jsou především jména tzv. konstatační, tj. taková, která nic významného nehlásají ani nežádají, nenesou nápadné „poselství“, ale pouze konstatují nějakou skutečnost. Jsou to především jména vzniklá z označení původu, jichž je celá řada, a také jména jako např. Bruno (tmavý, snědý). Dále sem patří černá, byť ne všechna tzv. pretendenční jména, jejichž označení pochází z latinského slovesa pretendo, - ere, znamenajícího mj. „napřahovat se“. Pretendenční jméno vskutku „napřahuje ruku“ po nějaké osobnostní vlastnosti či schopnosti, případně po nějakém společenském přijetí, něco žádají, něco pro dítě nárokují, a jsou velmi častá. Mnohdy se jedná o jména, která jsou ve své žádosti celkem vzato skromná, jimž jde spíše o některé základní osobnostní vlastnosti, jež by nositeli či nositelce usnadnily život. Příkladem může být např. Agáta (laskavá, milá), Anežka (ctnostná), Emil, Emilie (pracovitý, pracovitá), Lada (žena, tj. nositelka ženských vlastností, Ondřej (statný), Kristián (křesťan), Miloš (milý), Arnošt (čestný) apod. Jméno svým vytvořením původně slabé se však může stát silným dík svému významnému nositeli, snad nejvýraznějším příkladem je jméno František, které vymyslel jeho otec pro Františka z Assisi jako přezdívku, protože uměl brzo francouzsky, kterému však jeho první nositel dodal nomenologický potenciál velmi značný. V jednotlivých zemích se takto zesilují ta původně spíše slabá jména, jež v daném prostředí mají velkou tradici, jsou spjata s nositeli v něm významnými, s národními světci apod., u nás to platí např. o jménu Anežka. Slabá jména (kromě jmen vzniklých z označení původu) jsou celkově v menšině, což svědčí o tom, že již v dobách rozkvětu nomenologického myšlení se lidé obraceli spíše k jménům silným, protože od nich víc očekávali. O tom svědčí zejména nejen běžné pronikání náčelnických jmen do společenských vrstev, které žádné mocenské možnosti neměly. Otázkou je, zda bývá takovéto pojetí vždy správné.

Jména kladoucí na jedince velké nároky hrozí, že rovnováha mezi jménem a jeho nositelem je velmi náročná

Z autorů současnosti je především John Mariam v tomto směru velmi rezervovaný. Opírá se přitom o již citovaný výrok Nikefora I. o vzájemné souvislosti „jak síly jména, tak síly své vlastní“ a v souvislosti se základním nomenologickým hlediskem „reciprocity“ užívá výrazy „equiponderance“ nebo „equamimity“rovnováha, zejména v duševním smyslu) a „inner understanding“ (vnitřní porozumění, soulad). Zastává názor, že u jména kladoucího na jedince velké nároky vždy hrozí, že rovnováha mezi ním a jeho nositelem je velmi náročná a že soulad mezi ním a jeho nositelem může být snadno narušen. Nejen to. Protože potenciál jména působí i v případě narušení rovnováhy a porozumění, tedy vlastně narušení základního principu reciprocity, vzájemného kladného působení jména a jeho nositele, snadno se v takovém případě stane, že nositel jména, jehož psychika, zejména schopnosti, potřeby, zájmy, celková cílová orientace, mravní a charakterové vlastnosti či postoje jsou orientovány určitým směrem, případně jehož sociální včlenění není bezproblémové, si z potenciálu jména „vybere“ tu vrstvu, která se mu hodí (což může být např. jenom energetická vrstva „prosadit se“), a působení vrstev ostatních (např. „prosadit se něčím dobrým a prospěšným“) utlumí.

Silné jméno z hlediska nomenologie mnoho nabízí, ale také hodně vyžaduje

Vyžaduje nejen mnoho vrozených osobnostních předpokladů (např. inteligenci, charakterové vlastnosti aj.), ale i mnoho předpokladů získaných v rodinném a společenském prostředí, vzory, výchovou, vzděláním apod., v životním usilování, snaze, námaze atd. Upřímně řečeno, vyžaduje i podíl náhody či prostě štěstí, má-li být jeho potenciál naplněn. Silné jméno je tedy pro svého nositele velký úkol a dostát tomuto úkolu není vždy snadné. Přitom však nomenologická energie silného jména působí, prosazuje se, jeho nositel skutečně usiluje o cosi „mimořádného“. Nemá-li pro to však vlastní, na jménu nezávislou kapacitu, energie jména se „zvrátí“, neboť postrádá příležitost navázat s jeho nositelem přirozenou jednotu, to, čemu Mariam říká rovnováha a vnitřní soulad, a obrátí se proti němu. Nomenologická energie se tudíž projevuje asi jako voda či oheň, jež mohou sloužit i škodit. U nositele velmi silného jména, který pro ně není disponován, se pak nezřídka vyskytne např. něco podobného tomu, co psychologové nazývají herostatovským komplexem, nebo jiné projevy vnitřní nerovnováhy, např. agresivní chování či naopak komplex neúspěšnosti, méněcennosti apod. Snadno se tedy může stát, že výběrem silného jména „míříme příliš vysoko“ a výsledek je opačný.

Nomenologicky slabší jméno systematicky dodává životní podněty

Naproti tomu nomenologicky slabší jméno, které však pretenduje na některé pro spokojený, šťastný a klidný život důležité potřeby, morální hodnoty, meziosobní vztahy, způsob chování apod., nepřináší sice svému nositeli nějakou „strhující“ energii, která by ho popoháněla k velkým činům, ale systematicky a průběžně mu dodává takové životní podněty, které mu třeba nedají příliš vyniknout nad běžný společenský standard, ale umožní mu pohybovat se v něm bez velkých životních krizí a problémů, vyrovnaně a s plným sebeuspokojením.

Nomenologie nabízí při výběru jména poznání možností

Nomenologie tedy nabízí při výběru jména poznání možností, nikoliv však zázraky a kouzla. Nomenologický pohled na jména nemá nic společného s postupy podobnými astrologii, věštění z ruky, kávové sedliny nebo z karet. Neskýtá řešení, jež by šla proti osobnostním předpokladům jedince nebo jež by tyto předpoklady dokonce pouhým výběrem jména překonávala. Je tedy na rodičích, vybírajících dítěti jméno, aby posoudily, s jakými zisky či naopak riziky může být spojeno, co nabízí. Právě tuto skutečnost je patrně vhodné uvědomit si při výběru jména pro dítě v dnešní situaci, resp. již takřka po dvou tisíciletích evropské civilizace od doby, kdy křesťané začínali dávat dětem jména hned po narození, podobně jako tomu bylo v judaistické tradici, ačkoliv přibližně dvě stě let tak činili v iniciačním věku mladého člověka, tj. zhruba tehdy, kdy dnes katolická církev udílí jména biřmovací.

Pretendenční jména z hlediska nomenologie

Jakmile totiž dostává jméno novorozeně, jde vždy o jméno pretendenční, žádající, nárokující, cosi předjímající. Např. ženské jméno Žofie předjímá, že dívka bude moudrá, jméno Zuzana pretenduje krásu, jméno Ctirad vkládá synovi do vínku, aby nebyl samolibý a dbal rady druhých a tak podobně. Takovéto očekávání vložené do jména patrně dítěti ani později v dospělosti nebude činit obtíže. Jakmile však zvolíme např. jakékoliv české jméno končící na „-slav“, můžeme očekávat, že energie jména povede nositele ke snaze o sebeproslavení, čím ho stavíme před tři možnosti: buď bude dostatečně i jinak vybaveno, aby se proslavilo (byť ne jako kníže, ale v nějakém oboru nebo přinejmenším v okruhu přátel) něčím dobrým, nebo bude hledat proslavení v něčem, co dobré není, nebo nenaplněná energie jména u něho povede ke stavům neuspokojenosti a zklamání že sebe sama.

Ve výběru jména pro dítě bychom si měli být vždy jistí tím, jaký potenciál prostřednictvím jména dítěti vkládáme

Pokud jsme zasvěceni do základních nomenologických potenciálů jména, měli bychom si tedy být alespoň v mezích svých možností jisti tím, co dítěti vkládáme do vínku mimo jméno samo, např. geneticky, a také tím, jak se mu chceme dál věnovat výchovou, umožněním vzdělání, rodinnou péčí apod. Jestliže tuto jistotu nemáme, bude patrně rozumné být poněkud opatrný u jmen příliš silných, jimž nositel také nemusí dostát a která ho pak „ženou“ i směrem, jenž nezvládne. Mohli bychom jít samozřejmě do větších podrobností, pro čtenáře ale asi poněkud odtažitých, některých si ostatně všimneme v souvislosti se vznikem, tvořením a funkcím jmen v různých případech evropské civilizace a zejména zcela konkrétně u jednotlivých jmen. Zbývá však připojit ještě dvě důležité poznámky týkající se případného příliš zjednodušeného chápání a výkladu nomenologie jména v dnešních praktických souvislostech.

Lingvistické pojetí jména z hlediska nomenologie

První poznámka spočívá v tom, že nomenologický výklad jména bude přímočaře ztotožněn s lingvistickým, tj. jazykovým výkladem smyslu, s pouhým „překladem“. Stejně jako pro lingvistu je i pro nomenologa základem jazykový význam výchozího slova, které bylo kdysi „povýšeno“ na jméno. Na rozdíl od lingvisty se nemůže omezit na jeho bezprostřední smysl. Právě tím, jak jméno „žije svým vlastním životem“, musí nomenolog brát v úvahu významové proměny a posuny, jež samozřejmě nejsou zahrnuty v prosté jazykové etymologii, že jméno Václav znamená „více slávy“ apod. Potenciál jména, a tím tedy i jeho energie, nabývá totiž v řadě případů v dlouhém historickém období jeho uplatnění různé vrstvy, které se nemusí vždy projevovat všechny a zejména ne shodně.

Jméno  se stává z nomenologického hlediska součástí osobnosti

Druhá poznámka se vztahuje k faktu, že jméno, které se stává součástí osobnosti, stává se i součástí toho, co z osobnosti tak či onak přechází na její potomky. Nomenologie samozřejmě netvrdí, že jméno vstupuje do genetických faktorů přímo a má svůj „gen“ v deoxyribonukleové kyselině. To by bylo krajně zjednodušujíci a přímo směšné. Jméno však tím, jak ovlivňuje svého nositele, ovlivňuje přirozeně i jeho působení na vlastní děti (v rodinném prostředí, výchově, vzorem k následování, projevy jednání a chování, návyky apod.), a tím způsobuje, že rodič nepřímo či přímo přispívá, aby se ze složitě vrstvené nomenologické energie jména dítěte uvolňovaly určité její složky a jiné byly potlačeny. Proto také opravdu podrobný nomenologický rozbor jména nevychází jen z něj samotného, ale ptá se i na tyto rodové souvislosti, tj. na vztahy jméno dítě – jméno otce – jméno matky, případně dokonce i o další generaci zpět. Zde je i důvod skutečnosti, kterou jsme zmínili na samém počátku, totiž, že nomenologie vysoce cení přechod jmen rodičů na děti, kdysi velmi časté případy „Jan, syn Janův“. Má totiž zato, že takovýmto děděním jména se posilují pozitivní rysy jeho nomenologické energie a hlavně, že osobnostním vlivem stejnojmenného rodiče na stejnojmenné dítě vzrůstá předpoklad, že jméno a jeho nositel budou vytvářet organickou jednotu, to, čemu John Mariam říká „inner understanding“, tj. vzájemné vnitřní porozumění a soulad. Ostatně tato souvislost se projevuje i tím, že v řadě zemí je mnohdy příjmení tvořeno právě z onoho „syn Janův“ (Johansohn apod.) a např. v ruštině se jméno po otci stává nedílnou součástí jména i proto, že zvyšuje nomenologickou výpovědní hodnotu o jedinci.

Moderní nomenologie věnuje pozornost potenciálu, který jméno pro nositele znamená

Z pohledu na nositele určitého jména věnuje tudíž moderní nomenologie pozornost uplatnění potenciálu, jež v sobě jméno samo má, a jeho souvislosti s genetickými, tedy dedičnými, a sociálními, tedy během života uskutečňovanými vlivy na nositele jména. Protože si však nomenologie vždy uvědomuje, jak se různí z těchto činitelů mohou v praxi navzájem křížit, není na rozdíl od některých jiných disciplín kategorická. Vždy má na mysli pravděpodobně možné či převážně možné působení, ale nikdy to netvrdí apodikticky, nezvratně.