Masopust | Fašank | Ostatky | Šibřinky

Etymologie slova Fašank

Traiční pojmenování "Fašank" pravděpodobně pochází z německého Fassenacht. Karneval se slaví v různých zemích a v jejich destinacích značně odlišnými způsoby, kdy významnou roli však vždy hrají karnevalové průvody, lidová hudba, žertovné i tradiční masky a oblečení, dobré jídlo a pití, vzájemná rovnost před sebou samými, kdy je mnohé, co je v běžném životě spíše zapovězeno, výjimečně povoleno.

Historie Fašankových, Ostatkových či šibřinkových karnevalů

Historie předpůstových karnevalů, které vrcholí v křesťanské tradici Popeleční středou, sahají dávno do předkřesťanské éry. Předchůdce karnevalu, tedy oslavy příchodu plodných období lidé udržovali již před 5000 lety ve starověké Mezopotámii, zemi s prvními městskými kulturami. Starý babylonský nápis z 3. tisíciletí před naším letopočtem říká, že po Novém roce se konal sedmidenní svátek za vlády kněze a krále Gudei ( Gudea ) jako symbolická oslava jeho svatby s Bohem. Gudea byl ve své době stavitelem mnoha paláců, obnovoval a rozšiřoval zavlažovací kanály a komunikační síť. Do současnosti se zachovalo přibližně třicet soch z tvrdého a lesklého sopečného dioritu, na kterých jsou vytesán nápisy klínového písma, které popisují Gudeovu rozsáhlou stavební činnost a především zbožnost. Nápis říká, že "V ten den se nemele obilí, otrok je rovný pánovi a pán se stává jeho otrokem". Tyto oslavy byly velmi bouřlivé a co je nejzajímavější - v této době zjišťujeme první zmínky o mezilidské rovnosti, kdy tento princip byl všeobecně aplikován napříč společenským spektrem. Podobné festivaly, které se většinou týkaly jarního probuzení přírody lze dnalézt ve všech středomořských kulturách : v Egyptě se bujně slavil na počest bohyně Isis a například Řekové jej pořádali pro svého boha Dionýsa a nazývali jej Apokries.

Římské Saturnálie jako předchůdce Fašanku

Tyto oslavy převzali Římané a konaly se přibližně od 17. prosince 19. prosince pod názvem Saturnalie na počest jejich boha Saturna. Festival byl spojen s všeobecným veřejným ruchem, na který byli zváni všichni bez rozdílu; byly odloženy popravy. Otroci, odsouzenci a vládnoucí vrstvy si dočasně měnili role, oslavovali, seděli spolu u stolu, pili a hodovali s myrtovými věnci, poddaní a otroci se mohli odvážit každého slova. Velmi oblíbená byla sprcha z růžových květů, což dnes považujeme za předchůdce dnešních konfet. Již staří Římané organizovali pestrobarevné průvody, ve kterých byla tažena zdobená loď, což považujeme za dnešní předchůdce alegorických vozů. Saturnálie se konaly nejdříve v Saturnově chrámu ve Forum Romanum a poté následovaly soukromé večírky se vzájemným obdarováváním a karnevalovou atmosférou. Vzhledem ke složitému vývoji římského kalendáře doposud neexistuje jednoznačná odpověď na to, kdy přesně se Saturnálie slavily, víme však že první Saturnálie se slavily za republiky a snad ještě za království šestnáct dní před lednovými Kalendami ( ante diem XVI Kalendas Ianuarias ). Svátek boha Saturna spadal do kalendáře jako dies festus, tedy jako zcela nepracovní svátek věnovaný oslavě Boha Saturna. Některé prameny uvádějí, že Saturnálie, či Luperkálie ( Lupercalia ) jsou předchůdci dnešních Vánoc; v současnosti se přikláníme spíše k tomu, že Luperkálie, tedy Saturnálie, jsou právě s ohledem na vývoj římského kalendáře přímými předchůdci dnešního Fašanku, tedy Masopustu. Předkřesťanské rituály, tedy například rituály keltského náboženství , se zdají být zachovány v mnoha maskách a zvycích, které zahrnují změnu z chladného zimního období na teplé a plodné léto. Lidé se v rámci oslav například zkoušeli odehnat zimu tím, že se přestrojili za duchy, skřítky a děsivé přírodní postavy a divoce bili dřevěnými hůlkami do dřev a bubínků nebo vydávali zvuky různými chrastidly.

Historie Fašanku, tedy Masopustu, Ostatků ve středověku

Ve středověké Evropě byly slavné „bláznivé festivaly“ nejznámější okolo svátku Tří králů, tedy Epifanií, svátku Zjevení Páně, 6. ledna, od 12. do konce 16. století . Tyto festivaly se konaly také v církvích, avšak o církevní festivaly se nejednalo. V tyto dny nižší duchovenstvo dočasně převzalo hodnosti a privilegia duchovenstva vyššího a docházelo k parodování církevních rituálů. Dokonce byl vybrán i „papež“ a 28. prosince, v den vyvraždění neviňátek, byl často vybrán dětský biskup. Obyvatelé měst byli rovněž zapojeni do festivalů a karnevalů ve formě průvodů. Nejstarší známá literární památka o Fašanku ( Fasnacht ) lze nalézt v díle Parsifal od Wolframa von Eschenbacha z roku 1206. Eschenbach zde květnatými slovy popisuje, jak ženy slavily před popeleční středou v různých maskách a veselých kostýmech. Malé město Dollnstein v Bavorsku proto oprávněně tvrdí, že Dollnstein je kolébkou německého a v podstatě evropského karnevalu obecně. 26. října 1353 arcibiskup Wilhelm von Gennep v kolíně nad Rýnem dokonce zakazuje duchovním prodávat nebo podávat pivo a víno, což prokazuje, že na karnevalech byl zjevně velký zájem o alkoholické nápoje. V roce 1487 Městská rada v Kolíně nad Rýnem pak opakovaně zakázala „Mummenschanz“, tedy maškarní průvody, při kterých se opakovaly excesy, které bylo velmi obtížné kontrolovat. Středověký karneval dále sledujeme v souvislosti s augustiniánským učením v jeho díle De civitate Dei. Podle Augustina Karneval znamená Civitas diaboli, stav ďábla. I proto byly karnevaly církví tolerovány jako didaktický příklad, který ukazuje, že civitas diaboli, stejně jako lidská bytost, podléhá zkáze, a že nakonec Bůh vítězí. Masopust musel skončit na Popeleční středu, aby ilustroval nevyhnutelný návrat člověka k Bohu. Zatímco kostel byl během svátku uzavřen, v Popeleční středu byly jakékoliv oslavy naopak přísně pronásledovány.

Reformace zasouvá postní předvelikonoční období do pozadí

Reformace zasouvá postní předvelikonoční období do pozadí a karneval ztrácí svůj význam. V protestantských oblastech bylo zčásti mnoho lidových zvyků zapomenuto. V období baroka a rokoka se karnevaly oslavovaly hlavně na hradech a na knížecích dvorech, jejichž masky byly inspirovány italskou Commedia dell'Arte. V Německy mluvících zemích byl termín karneval poprvé zdokumentován na konci 17. století, v Porýní poprvé v roce 1728; slovo „Carneval“ se poprvé objevil v kolínských městských spisech kolem roku 1780. Ve čtvrtek před karnevalem, v únoru 1729, jeptišky tančily a poskakovaly chodbami v kolínském klášteře sv. Mauricia ve světském přestrojení, což byl pravděpodobně první ženský karneval. V 1733 pak jezuité chtěli překonat excesy v karnevalové době vytvořením speciálních karnevalových her.

Karneval v rámci Ostatkových oslav, Fašanků

V základním smyslu je karneval bezmasým obdobím, avšak samotná etymologie je značně složitá. Předpokládá se, že se jedná o převzetí slova "carnovale" z původní toskánštiny; latinský výraz "carni vale", tedy "masu sbohem" s vysokou pravděpodobností vzniká až sekundárně zpětným výkladem.

Datum Fašanku - Ostatků

Popeleční středa je konec karnevalu a ostatkového veselí. Datum Ostatkové zábavy závisí přímo na datu Velikonoc : Velikonoce nemají pevně dané datum, ale jedná se o tzv. pohyblivé svátky – datum se mění v závislosti na datu prvního úplňku po jarní rovnodennosti. Jednotné slavení Velikonoc se ustanovilo až na synodě v Arles roku 314 a na Prvním nikajském koncilu roku 325, kde bylo rozhodnuto, že výpočet bude provádět biskup alexandrijský a datum vyhlašovat biskup římský. Koncil však nestanovil metodu výpočtu a neshody mezi alexandrijským a římským datem však trvaly. Teprve v 6. století zcela převládl alexandrijský způsob výpočtu data Velikonoc. Kolem 600 papež Řehoř Veliký ustanovuje před Velikonocemi čtyřicetidenní postní období, aby byl připomenut čas, který Ježíš Kristus strávil v poušti.

Ostatky - Fašank v českých zemích

V českých zemích se Ostatky, Šibřinky, chápou jako osficiální svátek hojnosti před čtyřicetidenním půstem, a to jako období veselí a hodování. Tradičně Ostatky končí na Popeleční středu v podvečer, v dopoledních hodinách církev povolovala ještě alkohol, lehké maso a výrobky z mouky - zpravidla se jednalo o zbytky z oslav; mnoho z nich končilo rovněž jako dary kněžím. Standardně jsou Ostatky, tedy Šibřinky spojeny s tancem, který má v různých lokalitách různý význam; obyčejů a zvyků v masopustní dny bylo a je mnoho, kdy každá vesnice a každý kraj je něčím odlišný.

Pochovávání basy na konec Ostatkové zábavy

Klasicky se na konec Masopustu děje pochování basy, což má symbolický význam v tom, že zábava končí a hrát se již nebude, neboť, jak víme, "basa tvrdí muziku". Poté následuje vlastní pohřební obřad basy s upozorněním na "prohřešky" basy v čase masopustních zábav a pak byla slavnostně vynesena například na marách či vyvezena na vozíku ven ze sálu, kde se ostatková zábava konala a symbolicky "pohřbena". Následuje období čtyřicetidenního půstu jako přípravy na Velikonoce.

Tradiční součásti Ostatků, tedy Šibřinek či Fašanku v Čechách a na Moravě

Symboly téměř nikdy neexistují samostatně, podobně jako masky, neboť pokaždé se jejich význam snoubí s mytologií, vírou, rituálem, vyprávěním, či tancem nebo obrazem. Třebaže samotný vývoj lidových oslav byl v podstatě souběžně souváslý, neumíme přesně určit kdy a jakou podobou docházelo postupem času k průniku tradice Masopustu, tedy Šibřinek do lidových venkovských vrstev především proto, že samotný průnik záležel na různém stupni a druhu vývoje etnik celé Evropy, vývoji jejich obřadních tradic a samozřejmě také na tom, jak na sebe tyto tradice a samotná etnika vzájemně působily. Víme však, že tradice Masopustu se hluboce vryla do lidové kultury díky středověkému a renesančnímu chápání svátků, které byly zcela přirozenoou cestou převzaty s antických a pohanských slavností kultů bohů do městských karnevalů a křesťanských her. Středověké karnevaly a jejich bizarní grotesknost byla odrazem veškerých forem veselí a souvisejícího se symbolickou i materiální tělesností lidské bytosti. V rámci her a karnevalů lidé často vykřikovali zdánlivě hanlivé průpovídky týkající se vyměšovacích či pohlavních orgánů, káleli do okolí a někdy i po sobě, velmi často na sebe masky naléhaly v symbolickém znázornění koitu.

Christianizace pohanských zvyků v rámci Šibřinek nebo Fašanku

Masopustní průvody a oslavy byly ve středověké společnosti přesným opozitem oproti dogmatům křesťanství a vyjádřením názoru na odříkání a půst. Kultura lidu byla značně silně zakořeněná a pro systém bylo velmi složité jí vzdorovat. Proto církev některé pohanské zvyky legitimizovala tím, že je jednoduše pokřesťanštila, čehož je modelovým příkladem například lidový zvyk obcházení stavení v souvislosti se svatým Mikulášem. Hlavní význam Šibřinek, tedy Masopustu, pak tedy spočívá zejména v tom, že oproti téměř celému kalendářnímu roku, který se vyznačoval přísnými pravidly a dogmatismem, právě Masopust byl dobou, kdy se lidé mohli osvobodit a alespoň na několik dní na přísná pravidla zapomenout. Podobně jako za starých Římanů prostřednictvím masek a volného veselí získávali lidé na několik dní shodná práva, která byla neměnná - navzájem si k sobě mohli dovolit téměř cokoliv bez ohledu na společenský status.

Napříč celou Evropou se objevují různé další masky, často se liší vesnice od vesnice. Nejznámnější pak jsou VOJÁCI, MYSLIVEC, CHASA, JEPTIŠKA, FARÁŘ, BISKUP, HROBNÍK, STAROSTA, MIKULÁŠ, TUREK, ANDĚL, MOUŘENÍN.