ohňové hodiny

Nejstarší způsoby, jak měřit čas, spadají do doby přibližně 2000 let před naším letopočtem, kdy jejich poslední vývojová fáze končí v 21. století novověku. První časoměrné přístroje bývají rovněž nazývány elementárními a jejich éra končí rozvojem mechanických kolečkových hodin. Do tohoto poměrně dosti širokého časového intervalu patří samozřejmě mnoho různých přístrojů určených k měření času včetně slunečních, kapalinových, ohňových, mechanických, pískových a jiných druhů hodin.

Poměrně rozšířeným a jednoduchým intervalovým měřením času byly od počátku 13. století svíce s časovou stupnicí. Ukazovaly čas a zároveň osvětlovaly pokoje církevních a světských hodnostářů. Délka noci se obvykle měřila počtem shořelých svící. Na boky svící se někdy připevňovaly kovové hřeby nebo kuličky, které při tání vosku odpadávaly a úderem na kovovou misku svícnu dávaly zvukový časový signál.

Dodnes se vypráví v Číně pověst o prním čínském císaři, zakladateli Číny Fo-hi, který před třemi tisíci lety sestrojil první ohňové hodiny, aby s nimi měřil čas dne a noci. Hlavní částí doutnákových hodin byl doutnák ve tvaru dlouhé kovové tyčinky pokryté vrstvou dehtu s dřevěnými pilinami.