Biologické hodiny

V rámci restrospektivy se však zdá, že období nečinnosti, které se nám zdá jako neuvěřitelně dlouhé se ve vzpomínkách vrací jako kratičký časový okamžik a naopak

Právě při zpětném pohledu se může stát pravdou přesný opak toho, jak se nám původní děj v reálném čase jeví. Časový úsek naplněný činností a vzrušením nám ve vzpomínkách připadá delší, zatímco únavné období plné nudy považujeme za krátký okamžik. Týden cestování a prohlížení památek, relaxace či objevování nového se nám může zdát jako jako třítýdenní zážitek a naopak původně nekonečně dlouhý sotva týdenní pobyt v nemocničním zařízení, který se neuvěřitelně vlekl, v mozku zanechá vzpomínky odpovídající sotva jednomu dni.

Starším lidem plyne čas podstatně rychleji oproti lidem mladším

Pravděpodobně je to způsobeno tím, že pro mladé lidi jsou všechny zážitky, a tedy i všechny vzpomínky čerstvé a nové, jedná se o podněty, které rozšiřují vnímání a obzory, zatímco vzpomínky lidí starších se opakují a tudíž jsou méně zajímavé a lidé je vnitřně vnímají jaksi s nadhledem. V důsledku toho se starším lidem může zdát, že jsou jaksi zkuštěné a tak se zdá, že zabírají méně místa. Dvojnásob to platí u cyklicky se opakujících dějů a nebo zejména u stereotypních činností.

Experimentálně bylo prokázáno, že starší lidé vnímají čas rychleji a mladší lidé pomaleji

Když byla skupina seniorů ve věku 60 - 80 let vybídnuta k tomu, aby odhadla, kdy, podle jejich názoru, uběhly tři minuty, jejich průměrný odhad činil 3 minuty a 40 sekund, zatímco skupina osob ve věku 19 - 24 let odhadovala průměrně 3 minuty a 2 sekundy. Znamená to tedy, že starší lidé se domnívali, že čas běží rychleji, než ve skutečnosti a snažili se podvědomě tomuto tempu vyrovnat tím, že čas jaksi "natahovali". Mladí lidé pak naopak odhadovali spíše méně a nebo přesně 3 minuty

Den, který má 28 hodin ...

Člověk, který je nazýván "zakladatelem amerického výzkumu spánku" , Nathaniel Kleitman, strávil spolu se svým studentem  Brucem Richardsonem 32 dní v Mamutí jeskyni v Kentucky 36 metrů v podzemí ve snaze zvyknout si na den trvající 28 hodin. Pravidelně dodržovali pravidelný rozvrh pro příjem potravy, četbu, cvičení a devět hodin spánku. Základ experimentu pak spočíval ve vytvoření šestidenního týdne, kdy každý den by měl 28 hodin. Odpovídá to pak sedmidennímu týdnu o 24 hodinách - tedy 6 x 28hod. = 168 a 7 x 24hod. = 168hod. Znamená to, že lidé, kteří by prožívali dvacetiosmihodinový den by byli vzhůru 19 hodin a následoval by spánek devítihodinový. Za 19 hodin spánku by pak odvedli práce více než za běžných cca 16 hodin, což by bylo užitečné například pro studující.

Jak osmadvacetihodinový experiment dopadl ?

V experimentu uspěl mladší student Richardson, avšak jeho profesor Kleitman nikoliv. Důvodem mohla být skutečnost, že Richardsonovi bylo jen 25 let a tak byl podstatně přizpůsobivější oproti třiačtyřicetiletému Kleitmanovi, který byl již na adaptaci na nové starý - zkrátka jeho tělo již ztratilo potřebnou adaptabilitu..

Měsíční experiment s dvacetiletými

V roce 1994 se Der-Jan Dijk a Charles Czeisler pokusili o podobný experiment, který trval jeden měsíc a bylo do něj zapojeno 8 mužů ve věku dvacet let. Nebylo jim poskytnuto žádné vodítko, podle kterého by věděli kolik je hodin a tak v podstatě ztratili pojem o čase, avšak přiměli je k tomu, aby každých 28 hodin spali 9,333 hodiny. Byla tím prokázána existence cyklu bdění a spánku, kdy právě cyklus bdění je spojen s cykly tělesné teploty a skerece melatoninu. Bylo prokázáno, že cyklus bdění těmito cykly sice je ovlivněn, avak není jim přímo podřízen : proces probouzení totiž je řízeno spíše cykly spánku a bdění oproti cyklům čistě chemickým, které v těle probíhají v podstatě nezávisle na tom, v jakém stavu ( bdělém či spánkovém ) se tělo nachází.