Jste zde

Domů

Masopustní lidové zvyky

Masopust a masopustní veselí

Masopustní veselí patří k Masopustu neodlučně podobně, jako jako čert k Mikuláši. Masopust je svátkem, kterým se slavil v čase, který předcházel bezprostředně před Popeleční středou", dnem, jímž začínala čtyřicetidenní doba postní. Masopust je tedy svátkem, jehož datum je pohyblivé a řídí se během církevního kalendáře. Masopustní neděle tedy může připadat na období od 01.02. do 07.03.

Masopustní lidové tradice, oslavy a jejich historie

V průběhu masopustních oslav z Moravy a Čech existují prokazatelné první písemné zprávy již z počátku 13. století, třebaže je téměř jisté, že Masopust je svátkem, který lze datovat podstatně dříve. Masopustní tradice jsou v Efvropě hluboce zakořeněny. Poměrně mnoho badatelů se Masopustem, jako jednou z nejvýraznějších lidových tradic zabývá a jsou toho názoru, že právě masopustní rej masek souvisí s tradicí předfkřesťanských obřadů pohanů, na které navazuje církev. Právě převzetí starých pohanských svátků ze strany křesťanské církve je výrazným znakem, že Masopust, tedy ostatky, fašank či šibřinky byl v zemích českých a moravských velmi silně zakořeněn. Již ve 13. stopletí lze sledovat v nesčetných francouzských klášterech v devátou neděli před svátkem Velikonoc  "alelujové oficinum", což v praxi znamenalo, že se lidé loučili s "aleluja", kdy následoval jeho slavnostní pohřeb, a to doslova se všemi předepsanými liturgickými náležitostmi, což přímo evokuje "pohřbívání basy" a je dokonce dochována i písemná zpráva, že "aleluja" představovala dívka obalená slámou, kterou choralisté vyháněli z chóru do křížové chodby.

Symbolické pohřbívání "Aleluja"

Alelujové oficinum, tedy pohřev "aleluja" sovisí především s tím, že v době postní, která po Masopustní neděli, resp. po popeleční, sazometné středě následovala, se slovo "aleluja" vůbec nepoužívalo, používat jej bylo zapovězeno. Slavnostně zaznívá opět po půstu trvajícím 40 ( kromě nedělí ) dní na Bílou sobotu ve velikonoční vigilii. V průběhu postní doby se nekonaly žádné bohoslužby a pohřbívání "aleluja" tak nabývá mnohem širšího významu. "Alelujové oficinum" však bylo, zejména mezi mládeží, velmi oblíbeno - v průběhu tohoto obřadu mladí lidé vyváděli různé nemravnosti, což byl jeden z důvodů mnohých zákazů ze strany církve.

Masopust a křesťanská liturgie

Církev si dávný lidový pohanský zvyk přisvojila a přizpůsobila vlastním potřebám. Třebaže je totiž Fašank, tedy Masopust, zvykem lidovým, ze středověku se dochovala snaha a vyjádření pomocí ritu. Samotný půst pak plnil účel nejen duchovní a tělesné očisty, které předcházely nejvýznamnějších křesťanským svátkům, totiž Velikonocům. Samotné "Aleluja" pak pochází z hebrejštiny, jako složenina dvou slov "Hll", tedy chválit a "Jah", což vyjadřuje zkratku jména Božího, tedy "Jahve".  Výsledkem je pak "Hallejujah", tedy "Chvalme / Chválíme Pána".

Masopustní veselí ve středověku

Zejména ve středověku však mnoho českých pánů i církevních hodnostářů stále více vystupovalo proti veselí, které v době Masopustu mezi lidem panovalo, což však na prostý lid nemělo pražádný vliv. Masopustních oslav se pravidelně zúčastňovalo široké spektrum společenských vrstev od nejchudších až po vrstvy vládnoucí; dokonce i čeští králové Masopustu slavili. Ti pak strojili nákladné hostiny, na které byla zvána nejen šlechta, ale i měšťané. Pražský hrad byl masopustními reji velmi dobře znám, což mělo za následek, že maškarní oslavy konané na Masopust se plynně, spíše však jako módní a společenská záležitost, přesouvají do Vídně na dvůr císařský.

Masopustní taneční zábava reduta

První reduta, masopustní zábava, se konala roku 1752 v Praze - nejdříve výsada úspěšných a bohatých se s postupem značné oblíbenosti stávají reduty přístupné širokým vrstvám obyvatelstva bez ohledu na původ či stav.

Masopustní reje a zábavy

Masopustní zábava, kterou lze označit jako nejoblíbenější a nejvýznamnější z hlediska tradice Masopustu je zábava na masopustní neděli. Jídlo muselo být bohaté a chutné, hospodyňky často dávaly "k ochutnání" sousedům. Odpoledne pak probíhalo ve znamení příprav k muzice; často se začínalo hrát a tančit pod širým nebem, kdy právě tato zábava se protáhla až do následujícího dne, tedy do pondělního rána, kdy oslavy dále pokračovaly. Nejedna z moravských vsí si zachovávala tradici "mužského bálu", kam směli přijít pouze muži ženatí a ženy vdané, svobodní na "mužský bál" neměli přístup. Úterní den byl pak vrcholem masopustních oslav, kdy taneční průvod masek procházel vesnicí, bavil sousedy, recitovaly se veselé veršovánky - často vtipně vystihující některou z charakterových vlastností hospodáře či pána nebo paní domu. Vždy byly masky a průvod bohatě pohoštěn; nesmělo chybět pivo, víno, pálenka, čerstvá zabijačka a sladké pečivo - mnoha oblastech si masky odnášely výslužku.

Masopustní tradice divadelních her

Příchodem renesance a baroka dochází k výrazné oblibě masopustních divadelních her, komedií plných žertů, vtipů a narážek na vlastnosti "Bakchuse", krále ožralů, kterému byl čten rozsudek a jenž byl následně za své hříchy vhozen do městské kašny, na venkově do rybníka či potoka.

Lidová masopustní tradice stínání kohouta

Poněkud morbidním, avšak značně rozšířeným zvykem bylo stínání kohouta, které spočívalo v tom, že nebohé zvíře bylo napřed přivedeno na symbolické "popraviště", kde mu byl přečten rozsudek a následně bylo ostrým nástrojem popraveno. V některých oblastech se zvíře zavíralo do ohrady s mladíkem, který měl zavázané oči a cep, kterým měl zvíře zabít. Takto se střídali děvečky i chasníci do doby, než zvíře ubili. Zvyk zcela mizí koncem 19. století.

Babský mlýn

Velmi zajímavým masopustním zvykem je stavba "babského mlýna", kde byly "mlety staré baby na krásná děvčata" udržovaný na Domažlicku v současném městyse Koloveč. Chasa symbolicky "pochytala" několik starších žen, které za hromadného veselí "nahnali" do mlýna, ve kterém byl ukryt stejný počet mladých děvčat. Ty pak vystoupily z "mlýna" v šatech oněch starších žen kouzlem omlazeny.

Závěr masopustního veselí a tradiční lidový zvyk pochovávání basy

Tradičním zakončením masopustního veselí bylo troubení ponocného na roh o úterní půlnoci, jenž značilo konec zábavy a veselí - počátek čtyřicetidenního půstu.