Jste zde

Domů

Martin

Svátek má dne: 
11.
měsíce: 
listopadu
Frekvence jména: 

V současné době nosí jméno Martin přibližně  188400 osob.

 Jméno je odvozeno od jména Marta (1.p. Mars), římského boha války. Latinské znění jména ,,Martinus” má tvar přídavného jména, znamená tedy ,,Martův, Martovi patřící”. Tolik jazykově a původ jména nabízí celkem snadný výklad, že tedy Martinus bylo jméno bojovníka, vojáka, nějak zvlášť snaživého římského legionáře, který pobil mnoho nepřátel. Dokonce můžeme jít tak daleko, že bychom spojení s vojenským stavem pokládali za atribut vyjádřený jménem v jistém smyslu honorárně, čestně. Latina zná větší počet jmen, jež jsou vytvořena jako prestižní označení svého nositele, např. Aurelius od aurum, zlato, a byl by důvod domnívat se, že jméno Martinus dostával voják buď při vstupu do určitého zvlášť prestižního útvaru, nebo jako vyznamenání za své hrdinské činy.

Historie jména: 

Jméno Martin bylo ve středověku častým jménem římskokatolických církevních hodnostářů

Zcela jistě může překvapit, že jméno Martin bylo ve středověku častým jménem římskokatolických církevních hodnostářů a celkem pětkrát je přijali papežové jako své jméno pontifikační. Papež si při nastoupení do úřadu vybíral a i dnes vybírá své jméno programově, jde o druh inauguračního jména ,,na nejvyšší úrovni”. Většina papežů tím, že si zvolí jméno, které měl proslavený předchůdce, vyjadřuje vůli následovat jeho příklad a počítat si na Petrově stolci stejně či obdobně. Právě výběr jména bývá první významný akt nově zvoleného papeže a v duchu nomenologických tradic je prvním jeho zřetelným poselstvím, jako tomu bývalo kdysi u jmen náčelnických a knížecích. U pontifikačních jmen se však drží jejich programovost stále, možná i proto, že je méně vnějšková a vyžaduje sofistikovanější přístup: jestliže si Svatý otec zvolí jméno, abychom vskutku poznali, co tím chce vyjádřit, musíme znát předchůdcovy názory a činy, pochopit, v čem ho nový papež chce následovat etc. Záměr je tedy zřetelný spíše zasvěcencům, církevním představitelům apod. S teorií, že Martinus bylo jméno nějakého zvlášť úspěšného a válečnému umění bezvýhradně oddaného římského legionáře budeme tedy asi na špatné stopě.

Co u Marta spojuje oba jeho božské rezorty, tj. válku i jaro?

Antičtí Římané žili uprostřed mýtizovaného, náboženstvím polidštěného, antropomorfizovaného světa, který je ale nezávisle na tomto polidštění zasahoval svou neúprosností dějů. Válka byla počínáním člověka a člověk ji dovedl ke zdaru, když zvítězil. Střídání ročních dob bylo záležitostí přírodní, jaro však svádělo se zimou také boj, a také šlo o to, aby zvítězilo.

Jméno Martin přijímali papežové při počátku svého pontifikátu

Martin bylo vskutku především jméno náboženských či přesněji řečeno církevních představitelů, a i u nás máme v 15. století dva historicky významné Martiny, totiž Martina Husku, velmi radikálního náboženského reformátora Tábora, a Martina Lupáče, husitského kněze a diplomata. Oba naplňovali potenciál jména bojovným usilováním o cosi nového, teprve začínajícího, Martin Huska zvlášť zřetelně: byl snad vůbec prvý, kdo vyslovil pochybnosti o skutečné přítomnosti Páně ve svátosti oltářní a chápal ji jenom jako symbol. Doloženo je i jméno bratrského duchovního správce martina z Krčína, žáka Jana Rokycany, a několika dalších. Pokud jde o ony papežské Martiny, bylo jich celkem pět a nejznámější z nich byl poslední, Martin V. (na papežském stolci ( 1417 - 1431), který ovšem právě v Čechách velké popularity nezískal, neboť byl totiž vyšetřujícím soudcem Jana Husa v Kostnici, tehdy ještě jako kardinál Otto Collona, kde právě proti Janu Husovi velmi ostře vystupoval. 

Martin Luther

Víc nás zaujme již zmíněný kněz Martin, svou roztržkou s římskou církví mimořádně proslavený, totiž Martin Luther (1483 - 1546). Původně mnich augustián, první překladatel bible do němčiny, se stal profesorem teologie a filozofie na univerzitě ve Wittenbergu. Když r. 1517 přibil na vrata chrámu list se svými devadesáti pěti tezemi kritizujícími církev, změnil se přes noc v černou můru Říma. Tento církevní reformátor by si patrně se svým jmenovcem papežem Martinem V. nerozuměl, sám se za pokračovatele Jana Husa pokládal. Sto let ležících mezi oběma ostrými kritiky římských církevních praktik ovšem způsobilo, že Luther neskončil na hranici. Ačkoliv na sněmu ve Wormsu odmítl odvolat podobně jako Jan Hus v Kostnici, pod ochranou saských kurfiřtů mohl na hradě Wartburgu pokračovat ve svém teologickém díle, vedoucím k vzniku protestantismu a rozštěpení církve. Kdo patrně nejvíc svou osobností ovlivnil nomenologický potenciál jména Martin, Luther by jistě překonal všech pět papežů.

Marcus Valerius Martialis

Musíme se totiž vrátit až do prvního století a připomenout si římského básníka známého jako Martialis Valerius, přesněji Marcus Valerius Martialis (40-104). Tento Martialis byl v Římě váženým občanem a osobností společensky významnou, trojmennost byla vyhrazena předním občanům. Představoval vrchol klasického římského epigramu, v němž tepal úpadek země, mravní poklesky, lakomství, chamtivost, požitkářství, zesměšňoval nevěrné muže i prostopášné ženy, hlupáky, žvanily a příživníky. Skoro se zdá, že u něho se jméno odvozené od boha Marta projevilo vskutku výraznou bojovností, aniž by bylo ztraceno cokoliv z druhého Martova božského poslání. Literární tvorba toho typu, jakou psal Martialis, směřovala přece zřetelně k odsouzení starých způsobů a k jarnímu probuzení nového života.

Jméno Martin bylo v historii rozšířeno především ve vznešenějších a významnějších společenských kruzích

To vše, Martialis i církevní hodnostáři, možná či spíše určitě působilo na nomenologický potenciál jména Martin v kruzích vznešenějších a společensky významnějších po celý středověk. Avšak jméno, jestliže se ukázalo jako funkční a životaschopné, zůstávalo zřídka uzavřeno v úzkém okruhu uživatelů. Tak se i Martin brzy dostával mezi měšťany a venkovany, zejména u nás našel na venkově široké uplatnění. Již od 14. století patří Martin mezi nejčastěji frekventována mužská jména společně např. s jmény evangelistů a apoštolskými, která byla zvlášť oblíbená.

Svatý Martin

Roli zde nesporně sehrál nejvýznamnější a vůbec nejznámější Martin určující další rozšíření jména, a to první sv. Martin, biskup Tourský. Skutečnost, že sv. Martin Tourský (316-397) byl po všech stránkách velmi srozumitelný, citově působivý a hlavní epizodou osobní legendy značně sympatický, ovlivnila další uplatnění jména přímo rozhodujícím způsobem.

V době, kdy se konstituovala prestiž svatých, kteří nebyli známí z evangelií čtených knězi věřícím, rozhodovaly o jejich popularitě někdy skutečné záměry církve, někdy a možná častěji docela prostě to, jak byly jejich legendy plastické, působivé a věrohodné. Mohli bychom použít slovo ,,image”. A image svatého vznikal často nezávisle na jejich věroučné pozici tím, jaký dojem udělali v legendě vyjádřeným počínáním. Bylo to stejné jako u dnešních politiků - někdo jednoduše zaujal víc, někdo míň. A sv. Martin byl onen sv. Martin, který ,,přijíždí na bílém koni”, ale hlavně který roztrhl svůj plášť a polovinu dal chladem trpícímu žebrákovi. Taková příhoda se vryje do paměti každého a pro každého je sdostatek výmluvná.

Sv. Martin navíc potvrzuje obohacující se nomenologický rozměr jména. Původně byl voják, tedy ,,Martinus” ve velice úzkém a povrchním významu, pak se stal knězem, r. 372 dokonce biskupem, takže se dostal k jeho hlubšímu, bohatšímu smyslu. Jako patron chudých byl po celý středověk i později někým, jehož ochranu si žádali chudí, ale i ti, kteří dávali dítěti jméno s přáním, aby ho v budoucnu chudoba nepotkala.

Kromě toho, že epizoda svatomartinské legendy o roztrženém plášti působila tak přesvědčivě. jako by ji vymyslel volební manažer, se sv Martinem byla, alespoň u nás, spojena tradice zcela nelegendární, živá a lidmi prožívaná, totiž tradice ,,martinského posvícení”, při němž se pekla husa. Kdybychom chtěli pokračovat v poněkud zlehčujících přirovnáních, tato husa byla něčím víc než volebním gulášem, do martinské husy se promítala zvykoslovná tradice ještě z pohanských dob. Z kostí husy se totiž věštilo, jak dlouhá a krutá bude zima. Což bylo z církevního hlediska nepřiměřené počínání, křesťanství podobné praktiky nelibě neslo, nás však ale napadne takřka podivuhodná souvislost s jarním božstvím římského Marta.

Martovo pohanské božství jara

Pokud Martovo pohanské božství jara bylo založeno na bojovném střetu jara se zimou, potom slovanské pohanské věštění délky zimy z husích kostí vlastně vyjadřovalo tentýž zápas. V obou případech šlo o to, jak brzy zima podlehne jaru, a spojení věštby se svátkem sv. Martina může být náhodně dáno kalendářním datem jeho svátku, ale nomenolog bude přesvědčen, že zde působí souvislosti daleko hlubší, tvořené potenciálem jména. Ve středověku ještě žilo dosti silné nomenologické povědomí a prostý člověk, zejména venkovský nebo řemeslník, věděl, že musí projevit jistou bojovnost, usilovnost, chce-li něčeho dosáhnout, třeba jenom to, aby na podzim sklidil, co zjara zasel. Zdá se nám pravděpodobné, že se do martinské husy promítlo tradiční téma boje o přežití člověka v přírodě a že toto téma nikoliv náhodou bylo spojeno se světcem, jenž byl ve výchozí nomenologii jména ,,zasvěcen Martovi”, bohu jara i boje.

Dvě polohy nomenologického potenciálu jména Martin, které se propojují

První je jakoby společensky významnější, proslulejší a úctyhodnější. Odvíjí se od římského básníka a pokračuje hodnostáři římské církve až k Martinu Lutherovi, u nás včetně několika náboženských představitelů z 15. století. Je to poloha, kterou jsme tu již naznačili jako potenciál ,,s bojovností, energií a úsilím razit cestu něčemu novému”, jako soustředěné vyjádření určité vize a její zastávání v praxi.

Druhou je cosi méně nápadného. Je to poloha českého vesnického či městského, v každém případě však lidového Martina, prostého člověka, jemuž není dáno ani prosazovat s bojovností zájmy římské církve jako papeži, ani je kritizovat jako Lutherovi. V čem byl tedy tento Martin Martinem, "Martovi patřící”, resp. ,,Martovi zasvěcený” ...

Jsme zřejmě u bodu, v němž je třeba si říct, že nomenologie sice sleduje vliv velkých a v celkovém dění významných osobností na povahu a změny potenciálu jména, ale uvědomuje si, že tento potenciál je obohacován a proměňován i řadovými nositeli jména, početně samozřejmě převažujícími. Z nomenologického hlediska nebude sporu, že vklad přinášený jménu osobnostmi jako Martialis, Martin Tourský, papežové, kazatelé Luther apod. je podstatný a umožňuje nám dešifrovat hlavní obrysy nomenologické energie onoho ,,Martinovi zasvěcený”. Nicméně to vše tvoří jen jednu vrstvu potenciálu jména a další tvoří nespočetní Martinové, kteří ho nesli v běžném, každodenním životě bez velké osobní proslulosti a bez ohlasu v dějinách či v naučných slovnících. A je rozhodující, jak se u nich nomenologický potenciál jména projevil, jako vlastní vrstvu svého významu u nich a pro ně vytvořil a jestli mezi těmito dvěma polohami je shoda.

Jinak řečeno, pro nomenologa je otázkou, zda pokud u významných, dějinami zachycených Martinů jméno svou energií působilo jako svého druhu spouštěč činů tak či onak ,,svou bojovností a energií razících něčemu cestu”, neprojevovalo se v případech jiných pouze zálibných pojídáním martinských hus, jejichž sádlo teklo spokojeným konzumentům po bradě.

Věříme-li jen trochu nomenologickým principům, nebylo tomu tak. Široká obliba jména Martin v lidových vrstvách přinejmenším u nás, a např. starší literatura nám o tom podává svědectví, se výrazně vztahovala k lidem, kteří ve svém prostředí byli jakýmisi katalyzátory dění. Vesnický Martin usiloval o cosi ve své vsi, městský Martin o povznesení řemesla, cechu, obchodování.

Bojovné hledání něčeho nového nemusí být omezeno na velké činy, jež vejdou do dějin. Právě onen český vesničan či měšťan musel zřejmě projevovat dost úsilí spojujícího obě božství antického Marta, aby získal obživu, úrodu či rozkvět svého řemesla. V historických proměnách času i on usiloval o něco, co bychom nazvali ,,jarem”.

Jméno v různých jazycích: 

V USA podle statistiky byl r. 1990 Martin u mužů bez rozdílu věku na 85. místě, Martina však nebyla ani v první tisícovce (!). Mužské ani ženské jméno není mezi prvními sty u nově narozených dětí v letech 1999, 2000, 2001 a 2003, jde v obou případech o jména zcela nevyužívaná, v prostoru mezi 100. a 150. místem se zpravidla pohybují nomenologicky shodná a svým jazykovým původem blízká mužská jména Marcus, Marcos či Markos. Ve Velké Británii je jméno na 67. místě, ve Francii na 62. místě, údaje jsou tedy srovnatelné. V Německu je Martin na 40. místě, ve Švédsku na 42. místě, tyto údaje jsou opět u mužských jmen srovnatelné. Ženská jména však nejsou v první stovce.

Ačkoliv nemáme spolehlivá čísla z jiných zemí, vše nasvědčuje, že ve světě si jméno Martin kromě USA sice drží solidní pozici, ale nikde ne tak vynikající postavení jako u nás, nemluvě o jméně ženském.  

Díky jasnému základnímu latinskému tvaru Martinus se národní podoby tvořily prostě odsunutím latinského koncového -us, takže ve většině jazyků je jméno stejné jako česky. Výjimky jsou řídké, např. italsky Martino, polsky Marcin, maďarsky Márton.

Základní znění Martin je proto stejné jako česky i anglicky, německy, rusky, španělsky, bulharsky, dánsky, holandsky, srbochorvatsky, francouzsky a v dalších jazycích. Někde je frekventováno i delší znění Martinus, např. německy, bývá však pokládáno za starší podobu a dnes je užíváno zřídka. Anglicky je vedle Martin také Martyn, byť zřídka, dále zkrácená forma Martie, uznávaná nejen v USA, ale i ve Velké Británii jako matriční.

Ženská varianta jména Martin zní v češtině Martina a stejnou podobu má většinou i v zahraničí, ačkoliv na nás jméno působí vyloženě ,,česky”. Martina je však anglicky, německy, rusky, slovensky, holandsky, švédsky, italsky, maďarsky, bulharsky, srbochorvatsky, španělsky. Francouzsky, dánsky a norsky je Martine (koncové -e se ovšem nevyslovuje), toto znění je variantně i anglicky. Polsky je Martyna.

K ženskému jménu Martina je na místě připomenout, že u nás často bývá v domáckém či přátelském oslovování pozměňována na Marta, Martuš apod., jméno Marta je ovšem zcela jiným, jde o biblické jméno aramejského původu z výrazu ,,Márathá”, znamenajícího paní domu.

Podle našeho kalendáře má Martin jmeniny 11. listopadu, Martina, patřící ke jménům s výrazně stoupající oblibou v posledních desetiletích, má jmeniny 17. července.

Jméno v současnosti: 

 

V České republice patří jméno Martin k jménům, která na přelomu tisíciletí slaví velké úspěchy

V tomto případě chtějí zřejmě rodiče dát dítěti jméno, které by mu svou energií umožňovalo zdárně žít v složité, mnohdy nepřehledné situaci dnešního ,,globalizovaného” světa. Jméno Martin v tomto směru člověka vybavuje potřebnou mírou bojovnosti, jinak by si místo na slunci neuhájil, natož dobyl. Zároveň ho však vybavuje i zaměřením k ,,rozkvětu”, k něčemu objevnému. Obojí nutně potřebuje dnešní i budoucí podnikatel, obchodník, manažer, ale i technik či vědec. Nomenologický instinkt orientuje rodiče správným směrem. Jak ukazuje statistika, velmi často. Podle ní u nás totiž žilo v r. 2002 164 534 mužů se jménem Martin a jméno tak bylo v celkovém pořadí na 9. místě. To je pozice více než skvělá. Martina je mezi ženskými jmény na 12. místě s velmi vysokým počtem 77 724 nositelek. V celkovém pořadí tedy za mužským protějškem příliš nezaostává, počet nositelek jména nedosahuje nicméně ani polovinu. To je dáno vysokou frekvencí některých ženských jmen na prvních místech pořadí. Podle vzrůstu zájmu o jméno Martina se ale dá předpokládat, že jejich počet bude stále větší.

Svět Martinů není a nikdy nebyl složen jen z Martinů významných

Rodiče dávající dítěti jméno Martin či Martina před ním otevírají široký prostor sebeuplatnění, rozkládající se, jak jsme tu řekli, mezi póly ,,bojovnost” a ,,jaro, rozkvět”, přičemž jakoby v ,,pozadí” to vše jistí sv. Martin. Takový prostor je přímo bohatstvím možností sebeuplatnění. Jde však opravdu pouze o možnosti, o to, že Martin má sklon bojovně napřít svou sílu k něčemu novému a hledačskému a že bude dost urputný, aby šel za svým cílem. Na každém Martinovi záleží, jaký tento cíl bude, tj. kterým směrem svou bojovnost napře, co pro něho bude rozkvětem. Jako i v jiných případech, jméno samo mnohé nabízí, ale nic nezaručuje. Bude záležitostí osobních vlastností každého Martina, kde najde svůj cíl.

Jména Martin a Martina jsou zajímavá, znělá, oblíbená a sociálně velmi dobře přijímaná

Představují totiž jména, v nichž ,,fibrillation”, tj. ,,prorůstání” potenciálu, nezpůsobuje, jak tomu někdy bývá, jeho vnitřní rozporuplnost a napětí. Je tomu právě naopak. Pokud bychom hledali nějaký dnešní průsečík Martia jako ,,Martovi zasvěceného” a Martina Tourského, patrně bychom jej mohli vyjádřit tímto sloganem:

"Aktivně a usilovně prosazovat něco nového, co představuje rozkvět i rozmach, a to bez nebezpečí propadnutí do chudoby a bídy, tedy bez nebezpečí kritického selhání.”

Ženské přechýlení se rozšířilo již v předminulém století především ve venkovském prostředí, bezpochyby dík velmi výraznému patronství Martina Tourského, jenž chránil před chudobou. Chudoba byla cosi, z čeho měl pochopitelně strach velký sedlák i chalupník, stačilo, aby se neurodilo, a zle to dopadlo. V přechýlení se navic projevoval i širší sklon dávat dcerám jména ochraňující před bídou, např. jméno Františka podle Františky Římské, ochránkyně vdov, protože žena byla riziku chudoby víc vystavena.

Jméno Martina však nebylo zas až tak časté, aby ho po první světové válce postihla obecná nechuť k tradičním venkovským jménům. Došlo k pravému opaku. Jméno v sobě osobitě spojovalo cosi moderního asociací s nomenologicky blízkým jménem Marcela, a zároveň bylo společensky ukotveno, takže představovalo výborný kompromis mezi ,,novátorstvím” tehdy mladých rodičů a tradicionismem dědečků a babiček. Nepatřilo sice k preferovaným, ale také ne k odmítaným.

Značný rozkvět frekvence ženského jména nastal koncem minulého století, kdy začalo být podvědomě chápáno v celé své nomenologické šíří rozkládající se mezi póly ,,bojovnost” a ,,jaro, rozkvět”. Martina se stala jménem symbolizujícím, a to ve shodě se svým potenciálem, moderní ženu, která o něco usiluje, má dost síly si to prosazovat a dovede si svůj život aktivně uspořádat. patronství Martina z Toursu ustoupilo do pozadí - jím nesená vrstva potenciálu však jistě i dnešní Martinu chrání před nejhorším.

Nomenologie jména: 

 

Vhled do jména Martin získáme, jestliže se podíváme na výchozí jméno samotného olympského boha Marta

Mars nebyl jen bohem války, ale zároveň i bohem jara. Polidštění boje jednoho ročního období s druhým představovalo tedy válku svého druhu, a válku měl přece na starosti Mars. A jestliže podle Marta byl pojmenován jeden měsíc v roce, tj. březen (latinsky martius, francouzsky le mars, anglicky the March, německy der Marz, slovensky marec, maďarsky március apod.), mělo to dva důvody, které se prolínaly i v dvojznačném Martově božství: prvním byla skutečnost, že po zimní přestávce se v březnu opět shromažďovala vojska, druhým bylo, že v březnu začínal boj dalšího Martova božství, tj. válka jara o vítězství nad zimou. Tak, jak se oba tyto důvody v životní realitě antického Římana spojovaly,  jen zdůrazňovaly obě zaměření Marta, která se nám mohou zdát vzdálena.

Martin razí s energií cestu novým počátkům

Božská poslání Marta se tak spojují ve významový celek, který bychom mohli určit v přenesení do nomenologie jména Martin asi takto: "Martinus čili Martin je ten, kdo s energií a úsilím razí cestu něčemu novému, co znamená stejně jako rozkvět, rozmach, počátek.” Tento fakt nalezneme i u Marcela, a právem - Martin i Marcel jsou odvozená od Marta v zásadě stejným způsobem a ve shodném výchozím smyslu, který se rozrůzňoval až dalšími vrstvami svého potenciálu. Takto nepochybně přešlo antické pohanské jméno i do křesťanství, a tak je přijímali papežové, hodlající bojovně usilovat o další rozkvět a rozmach církve katolické. Podotkněme však již na tomto místě, že přesně ve stejném duchu působilo jméno i u Martina Luthera.

Významní lidé tohoto jména: 
  • sv. Martin z Tours ( 316-397 ) - Jeden z nejoblíbenějších svatých a patří mezi první nemučedníky, které církev označila za svaté. Je zakladatel prvních klášterů ve Francii; horlivě prosazoval křesťanství
  • Papež sv. Martin I. ( ? - 655 ) Hájil víru, že Kristus jako dokonalý člověk měl kromě božské vůle také vůli lidskou. Za tyto myšlenky byl odsouzen k smrti, následně mu však byl trest změněn ve vyhnanství na dnešním Krymu, kde brzy nato umírá.
  • Jeho Svatost Martin V. ( 1368 - 1431 ) 206. papež katolické církve, jehož yvolení ukončilo papežské schizma. Jako kardinál byl jmenován jedním z komisařů při procesu s Janem Husem a podílel se na jeho odsouzení. Tvrdě se stavěl proti jeho následovníkům a vyhlásil pět křížových výprav proti českým husitům, avšak porážky poslední z nich v bitvě u Domažlic se ale nedožil. nRoku 1425 vydal dekret na reformu církve, 1431 svolává basilejský koncil, ale jeho zahájení se však rovněž nedožil. V roce 1418 vydává Bulu proti husitům ( Omnium plasmatoris Domini ).
  • Martin Bormann ( 1900 - 1945 ) - osobní tajemník Adolfa Hitlera v hodnosti říšského ministra. Bormannův přístup k ostatním funkcionářům z něj vytvořil nejnenáviděnější osobu Třetí říše.
  • Martin Buber ( 1878 - 1965 ) - židovský náboženský filosof, spisovatel a překladatel.
  • Martin Lee Gore  ( 1961 ) - hudební skladatel, zpěvák a aranžér, člen formace Depeche Mode.
  • Martin Heidegger ( 1889 - 1976 ) - nejvýznačnější filosof 20. století, žák Edmunda Husserla. Obnovuje otázku ontologie a bytí.
  • Martin Luther ( 1483 - 1546 ) - univerzitní profesor, teolog, katolický kněz, církevní reformátor, zakladatel luteránství.
  • Martin Luther King Jr. ( 1929 - 1968 ) - baptistický kazatel, bojovník za lidská práva amerických menšin.
Zajímavosti: 

Domácká, důvěrná, přátelská či zdrobnělá podoba jména Martin je u nás nejčastější např. Martínek, Martík, dnes často Marty, tvary jako Martínek se staly i příjmením.

Variace jména:

Zařazení do kalendária:

Štítky: