historie jména

Způsob udělování jmen u prehistorických národů byl zřejmě dost složitý a různorodý, jak můžeme usuzovat podle přírodních národů např. afrických, jež si své někdejší zvyklosti podržely a u nichž v některých případech osobní jméno vyjadřuje hned několik kategorií najednou, např. totemovou příslušnost ke klanu, rodinné příbuzenství, případně ke zvláštním okolnostem narození dítěte aj., a kde se mnohde navíc určitá jména nesmějí v pospolitosti opakovat.

Značný nový rozkvět nomenologie lze datovat až od druhé pol. 20. století díky francouzskému badateli prof. Pierru Gaultierovi, vycházejícímu ze zápisků byzantského císaře Nikefora I (+811, psáno i Nikéforos), jež aktualizoval a uplatnil též u jmen nových. Pierre Gaultier se svým chápáním nomenologie proslavil doma i v zahraničí, nejvíc, jak již bylo řečeno, v USA, kde se jeho myšlenky značně rozšířily.

Nomenologie je velmi starou vědní disciplínou, kterou máme doloženu již ve středověku. Nomenologie navazuje na ještě starší, předhistorické lidské zkušenosti, obyčeje a zvyky, zejména pak na způsoby, jakým byla převážně lidská jména, tedy jména v poslání dnešních našich rodných či křestních jmen volena a jaký význam jim byl přisuzován. Protože nomenologie vždy vycházela z přímého a vzájemného vztahu mezi jménem a jeho držitelem,