Památka zesnulých - Dušičky

Tradice pečení dušičkového pečiva

Hodně hospodyní dělalo dušičky z dvojího těsta. Pro rodinu bylo určeno pečivo z bílé mouky a pro čeládku z mouky černé. Díky tomuto lakotnému jednání se mezi čeládkou brzy rozšířila jednoduchá říkanka, kterou se snažila čeládka pokárat hospodyni za rozdílné dušičky. Bylo to čtyřhranné pečivo, zadělávané mlékem a plněné povidly nebo mákem a tím bývaly obdarováni žebráci a chudí lidé, postávající u kostela či hřbitova.
Říkalo se, že pokud o dušičkách prší, že duše zemřelých oplakávají své hříchy.

Dušičky věrný,
nejste všecky stejný.
Některý jste bílý,
některý jste černý.

Lidová tradice říká, že v předvečer svátku dušiček vystupují duše zemřelých na jednu z očistce

Podle lidové tradice prý v předvečer svátku „dušiček“ vystupují duše zemřelých na jednu noc z očistce, kde v plamenech pykaly za své hříchy.   
V Čechách v ten večer plnil hospodář lampu máslem místo oleje, aby si dušičky mohly opáleniny, způsobené očistcem natřít a trochu ochladit.
Bývalo zvykem pro dušičky vhazovat tento večer do ohně různé pokrmy, což bylo místy chápáno jako částečné vykoupení z hříchů nebo také něco jako dušičkám na přilepšenou. Když se ráno ozvalo zvonění z kostela, musely se dušičky vrátit do očistce.
Na den svátku Všech svatých se peklo pečivo - housky ve tvaru hnátů, položených křížem, kterým se říkalo „kosti svatých“. 

Z evropského svátku dušiček se vyvinul anglosaský svátek Halloween 

Že z evropského svátku dušiček vznikl anglosaský svátek Halloween ví téměř každý, ale málokdo tuší, že se v minulosti v Podkrkonoší slavily Dušičky podobně jako je tomu dnes například v USA, tzn. s průvody strašidelných a děsivých masek. Dušičky - čistě historicky vzato jde o pozůstatek Keltů, kteří ve starověku obývali západní, střední a částečně i jižní a východní Evropu, včetně území dnešního Česka (i názvem máme podle keltského kmene Bojů, který osídlil Čechy zřejmě ve 4. století př. n. l., dostaly české země latinský název Boiohaemum – Bohemia, který se objevil v pracích římského dějepisce Tacita na přelomu 1. a 2. století n. l.). Právě keltský rok začínal Samhainem a slavil se 1.listopadu v noci z předešlého dne na den sváteční (jako všechny svátky). Jeho název se skládá ze slov „sam-fuin“ tedy „Konec léta“. Dnes se s ním můžeme setkat v pokřesťanštělé formě svátku všech Svatých 1. listopadu a následných Dušiček 2.listopadu. Byl to svátek všech zesnulých a příprava na období zimy.

Zvyk uctívání památky zesnulých se váže na křesťanské tradice 
Zvyk uctívání památky zesnulých navazuje tedy na předkřesťanské tradice. Církev od nepaměti konala modlitby a obětovala za zesnulé, avšak až na přelomu tisíciletí roku 998 zavedl tento zvyk v druhý listopadový den benediktýnský opat Odillo z Cluny a zvyk se rychle rozšířil po všech křesťanských zemích. Od té doby se v 18 evropských zemích slaví prvního listopadu svátek Všech svatých a den poté Dušiček. V římskokatolickém kalendáři jsme nacházeli u 2. listopadu název Vzpomínka na všechny věrné zesnulé; protestanté tento den označují jako Památka zesnulých. Tento pojem se později sjednotil a vešel i do kalendáře veskrze ateistického.

Úryvek z knihy "Lidové obyčeje a nápady pro šikovné ruce - Podzim"

Památka zesnulých, která připadá na druhý den měsíce listopadu, je připomínkou za zemřelé čekatele, lidově dušičky, které zatím poletují v očistci a ještě nejsou připravené dostat se do nebe.

Tento den má své kořeny v oslavách starých Keltů, kteří ve 4. století př. n. l. osídlili území dnešního Česka a prvním listopadem začínal jejich rok.

První Dušičky se slavily v roce 998 ve francouzském benediktinském klášteře v Cluny. 

Od 11. do 13. století se tento zvyk, tedy památka zesnulých, dušičky rozšířil do dalších zemí, od 14. století se slaví i v Římě. 

O dušičkové půlnoci mají prý duchové bohoslužbu, proto se mše pro »smrtelníky« konají v tento den za světla. Traduje se, že jistá kmotra se o dušičkové noci probudila a protože měsíc svítil velmi jasně a kmotra si myslela, že je ráno, oblékla se a spěchala na mši. Kostelíček byl plný a u oltáře stál kněz. Kmotra se velmi styděla, že přichází na bohoslužbu pozdě, a tak se rychle posadila na lavici a sklopila oči. Po chvilce je zdvihla a rozhlédla se kolem sebe. Viděla mnoho lidí, které sice znala, ale byli již po smrti. V tom do ní šťouchla její nedávno zemřelá sousedka a řekla jí, že je na mši duchů a že duchové živého člověka po skončení mše roztrhají na kousky. Poradila jí, aby si svlékla kožíšek a rychle z kapličky odešla. Kmotra poslechla a ráno spolu se sousedy, kterým o svém zážitku řekla, nalezla kožíšek roztrhaný na malé kousíčky.

Křesťanské Krédo – vyznání víry v Boha – vrcholí vyznáním víry ve vzkříšení mrtvých a ve věčný život. Křesťané věří, že tak jako Kristus vstal z mrtvých a žije bez časoprostorového omezení navěky, tak také spravedliví po své smrti budou žít navěky. Víra ve vzkříšení z mrtvých je podstatným prvkem křesťanské víry už od jejích počátků.

Slavnost Všech svatých vychází z historické události zasvěcení římského Pantheonu

Slavnost Všech svatých vychází z historické události zasvěcení římského Pantheonu (původně pohanského chrámu všech olympských bohů) Panně Marii a všem svatým mučedníkům 13. května 609. Avšak na křesťanském Východě se slavil společný svátek všech mučedníků již od 4. století. Od 8. století se v Irsku a v Anglii, u Keltů a Franků začal slavit svátek Všech svatých (nejen mučedníků) 1. listopadu. Toto datum se ustálilo snad proto, že u Keltů začínal v tento den nový rok. Slavení svátku Všech svatých se brzy rozšířilo a v Římě se slaví pravidelně od 9. století. Jde o společnou slavnost lidí, kteří již vstoupili do „nebe“, to znamená do stavu svrchovaného a konečného štěstí ve společenství s Bohem a se všemi, kteří jsou spojeni s Kristem, který svou smrtí a zmrtvýchvstáním nebe „otevřel“. Toto tajemství společenství se samotným Bohem překonává jakékoliv chápání a jakoukoliv představivost. Bible o tom mluví obrazně: život, světlo, pokoj, svatební hostina, víno, království, otcův dům, nebeský Jeruzalém, ráj: „Co oko nevidělo, co ucho neslyšelo, a nač člověk nikdy ani nepomyslil, to všechno Bůh připravil těm, kdo ho milují.“ (1Kor 2,9)

Památka všech zemřelých, lidově označovaná „Dušičky“, je vzpomínkou na zesnulé

Památka všech zemřelých, lidově označovaná „Dušičky“, je vzpomínkou na zesnulé, kteří ještě nejsou dokonale připraveni ke vstupu do této skutečnosti a jsou ve fázi „očišťování“. Církev – s odvoláním na některé biblické texty – nazývá toto konečné očišťování „očistcem“. Modlitba za zemřelé patří k nejstarší křesťanské tradici a vzpomínka na mrtvé je součástí každé mše. Po stanovení slavnosti Všech svatých na 1. listopad se začíná Vzpomínka na všechny zemřelé slavit v následující den. Její veřejné slavení se objevuje po roce 998 ve francouzském benediktinském klášteře v Cluny. Od 11. do 13. století se památka rozšířila do dalších zemí a od 14. století zdomácněla v Římě. Od roku 1915, kdy v první světové válce zahynulo veliké množství lidí, mohou kněží celebrovat toho dne tři mše.

Na dušičky pamatujme,
z očistce jim pomáhejme!
Budou na nás vzpomínat
až my budem umírat…

V dušičkový večer
rozžehneme svíčky,
modlíme se tiše
při nich za dušičky.
Poslední již svíce
zvolna dohořívá,
za duše, jichž nikdo,
nikdo nevzpomíná.