Jste zde

Domů

Mýtus Polynésanů o Slunci

Polynéský mýtus o Slunci

Polynésané osídlili širokou plochu ostrovů v Tichém oceánu. Jejich vnnímání času se významně odvíjelo i od pozorování slunečních cyklů a to se samozřejmě odrazilo i pro nás méně pochopitelnou výraznou znalostí navigace. Podobně jako pro mnoho národů byla tou pravou mapou noční obloha a pozorování zdánlivých pohybů Měsíce a Slunce, o kterém existuje řada mýtů.

Polynéský mýtus o Slunci

Před dávnými časy toulalo se Slunce po nebi tak, jak se mu zalíbilo. Někdy si hrálo s oblaky, jiny strnule čekalo, až se ukáže věrný souputník Měsíc, kterému se rádo chlubilo se svými vítězstvími ve hře na honěnou. V oněch dobách žil na Zemi moudrý Mauií, kterého znal každý člověk v širém světě; vždyť právě Mauií vynalezl oštěp pro lovce, rybářům háček na udici, od podzemního boha přinesl oheň na zemi, ba dokonce stvořil první domácí zvíře - psa Iravarí.

I stalo se v jeden den, že si Mauií připravoval oběd a hle , Slunce, unavené marným závodem s větrem zapadlo klidně za obzor, třebaže mělo svítit ještě mnoho času. Mauiímu se nechtělo jít tak brzy spát, i sedl si k ohni, který tiše a klidně plápolal a jal se splétat z dlouhých lidských vlasů provaz. Až byl hotov, vydal se cestou k východu, kde, jak věděl, jsou vystavena vrata, kterýmiš Slunce ráno vychází.

Sotva se zvědavé Slunce vynořilo z dvorany noci, chystaje se na úprk po nebeské báni, Mauií jej chytil do smyčky a držel jej, co mu síly stačily. Ač se Slunce kroutilo snahou se vyvléct, nepodařilo se mu vykroutit z kouzelné Mauiího smyčky z vlasů spletené, avšak vyvléct se mu nepodařilo. Unavené tedy Mauiímu slíbilo, že každý den na nebi zůstane tak dlouho, jak člověk i veškerenstvo má míti světla i spánku. Tehdy jej Mauií pustil nad oblaka vzhůru, odkud bude lidem svítit do konce věků.