křesťanství

Proroctví Svatého Malachiáše spočívá o proroctví počtu papežů, kteří budou vést křesťany do doby, než přijde konečný soud

Podle Malachiášových proroctví o posledním papeži se bude jednat o 112 mužů, kteří na Petrův stolec usednou před tím, než "bude Řím zničen a Soudce přijde soudit svůj lid". Proroctví o posledním papeži Proroctví o posledním papeži, tedy tzv. Malachiášovo proroctví, bylo vydáno poprvé v roce 1595 historikem z řádu Benediktínů, Ardnoldem de Wyon, jako součást obsahu knihy Lignum Vitæ - Strom života. Arnold de Wyon připsal autorství tohoto prorockého seznamu Sv. Malachiášovi, pravděpodobně na základě tehdy jemu dostupných dokumentů.

Proroctví, která vyslovil Svatý Malachiáš se týkají osob, které budou zvoleny na Petrův stolec

Jak praví dávná legenda, byl Sv. Malachiáš roku 1139 navštívit v Římě papeže Inocence II. a za svého pobytu měl Malachiáš údajná prorocká vidění všech budoucích papežů, která zaznamenal formou kódovaných veršů. Prorocký Malachiášův rukopis byl následně uložen v papežském archívu, kde zůstal nepovšimnut až do svého znovuobjevení okolo roku 1590. Existují zdroje, včetně posledních vydání Catholic Encyclopedia, které naznačují, že proroctví je podvrhem z konce 16. století a jiné zase uvádějí, že autorem proroctví o posledním papeži je Michel de Nostradame, Nostradamus, a Malachiášovi bylo připsáno proto, aby skutečný autor nebyl inkvizicí pronásledován.

V Sibyliných proroctvích - proroctví, jejichž autorkou je Sibyla, můžeme na některých místech textu Sibyliných proroctví pozorovat jakoby skryté narážky na vztah mezi  dospělou ženou, pannou a mocným mužem - Sybila se jakoby skrytým způsobem vyznává ze styku, ke kterému byla králem Šalamounem opilá násilím donucena. Sybila a její proroctví popisují zapomnění, které postihne křesťanství a křesťanskou věrouku : Zaznamenáno jest: Dávno zapomenou lidé, že kdysi žil Mesiáš. Ano, budou to věděti, neboť mnoho po Něm zůstane, mnohé slovo Jeho na desky kamenné zaznamenáno bude a mnohá matka ve jménu Jeho dá synu svému jméno Jeho i pěstouna a dceři jméno matky Jeho. Dávno zapomenou ale, proč žil a proč na tento svět přišel. Ba, v době upadne v zapomenutí i hrob Jeho.

Sibyla v Proroctví, v sedmé knize Sibyliných proroctví lidstvu připomíná posvátnost kněžského úřadu, který je podle Sibyly věčný

Když Hospodin rodu Levi úřad kněžský postoupil a na časy věčné předal, tu zajisté viděl v rodu tomto jeden ze svých vyvolených. A také proto řekl Hospodin, že řád kněžský bude povždy řádem věčným. Tím vším zjevil nám Hospodin, že kněží musí býti vždy spravedlivými a veskrz poctivými, od narození svého až po smrti jejich. Kněz našich dob, kněz učící podle příkazů Mojžíšových, zůstává pouze služebníkem Hospodinovým a prostředníkem mezi lidem a Bohem.

Sibyla ve svých proroctvích předpovídá významný rozkol v církvi a církevní schizma, které vedlo k trojpapežství a posunu v křesťanském učení

Sibyla předpovídá, že okolo roku 1400 po narození Mesiáše, tedy Ježíše Krista, se tři lidé budou dělit o zlato, které bude získáváno neprávem od nižších vrstev obyvatelstva ve formě desátků a odpustek. V té době v Evropě dojde k významnému posunu v chápání následování Mesiáše a v řadách jeho věrných. K čemu došlo víme z historie a bezeslovnou připomínkou této události bylo v roce 1958 zvolení kardinála Angela Giuseppe Roncalliho papežem Janem XXIII., čímž církev dala jednoznačně najevo, že vzdoropapež Jan XXIII. v době trojpapežství byl papežem nelegitimním. V roce 2000 legitimního papeže Jana XXIII.  papež Jan Pavel II. prohlásil za blahoslaveného.

Základní pojmy a historický přehled v souvislosti s proroctvím Sibyly o Evropě a předpovědi Sybiliny o evropských událostech v náboženství

Schisma pochází z řeckého σχίσμα rozdělení / dělit, rozdělovat /  ( σχίζω = rozdělovat, půlit ) a znamená rozdělení či rozkol, případně významnou rozladu, zejména ve větších společenských skupinách. Schismatik je pak osoba, která vytváří schisma, schizmatikem může být člen odtrhující se či protestující skupiny. Kněžství a kněžská moc závisí podle reformátorů nikoliv od vysvěcení, ale zcela plně od osobní svatosti kandidáta. Reformí proudy v církvi pak považovaly veškeré úkony kněží, zejména tedy svátosti – křest, zpověď, eucharistii, za zcela neplatné.