Jste zde

Domů

Sibylina proroctví Kniha šestá

Sibyla Kumanna Andrea del Castagno r. 1450

Zaznamenáno jest: Původ všeho zla, vší bídy a hladu, původ otroctví a lidských záští, jest nutno hledati jenom zemi Evropě. Dnes Evropany neznáme, ale potomci naši je poznají. Země Evropa jest zemí studenou a mrazivou a proto také i zemí bez lásky. Tam, kde slunce málo přichází, kde mírný vánek od moře nevnikne, tam jest vždy chlad, a to nejenom v těle, ale i v duších. Proto Evropané budou vždy chladnější, nežli lidé naši, ale také dobyvačnějšími.

Dobudou nade všemi národy po mnoho let nadvlády, ale jednou příjde doba, kdy Evropanům nebude patřiti ve skutečnosti ani celá Evropa, neboť i kus této bude Evropanům národem od východu zabrán. Evropané budou nositeli myšlenek východních, ale nebudou moci nikdy tyto skutečnosti, neboť, byť i tělesně a ve válce dovedli vždy ukázati mnoho houževnatostí, přece duševně nikdy nedosáhnou té výše a té síly, jako národové ze zemí, v nichž slunce prvý svit dává.

Toť zákon vesmíru, že ten, který slunci a hvězdám nejblíže, vždy více dokáže, nežli ten, k němuž slunce a hvězdy daleko mají. Nad Evropou svítí hvězdy, které se čas od času mění, a proto také každé století změní Evropa svoji tvářnost.

Vládcové Evropy nebudou nikdy moci říci, že jejich rod bude vždy vládnoucím, neboť žádný rod v Evropě nebude vládnouti déle nežli sedum generací. Pak zajde.

A tak jako prvá generace každého rodu bude lidem vždy vlídně přijata, tak bude každá generace ze zemí, v nichž vládla, týmž lidem vyhnána.

Proto říkám tak, jak dnes ve hvězdách vidím, že všichni vládcové různých zemí Evropy vždy ve vyhnanství a zapomenutí zemřou.

Hle, přirovnejte vždy každého vládce ke hvězdě, jíž žár chvostu se podobá: vpadne do vesmíru, září svou zastíní lesk jiných hvězd a snád po několik hvězdných nocí vesmíru trůní. Ale cesta jí tam Hospodinem určena nebyla, a proto i ta hvězda musí z vesmíru odejíti daleko do neznáma, aby se vrátila snad po sta, či tisíciletích.

Vracejí se proto vždy samovládcové do každé země, vracejí, zasvítí, zastíní lid obecný a chudý, a přece musí odejíti pryč, aby se v téže podobě nikdy zpět nevrátily.

Proto také Evropané s těmito přesuny budou vždy počítati a jejich život bude vždy životem plný úzkostí a strachu před zítřkem.

Avšak jednou, jednou přece vidím, že i jim příjde doba plné zralosti, kdy oni zítřek stejně vítati budou, jako den, který již zašel a o němž budou moci říci: ano, ten den zde byl a já ho prožil v bázni boží a spravedlnosti tak, jak Hospodin mi kázal, a zítřek prožiji rovněž tak.

Zítřek snad bude pro mne více, neboť dnešek naučil mne mnohému, co zítra plně upotřebím pro sebe, své bližní, pro blaho národa a ke cti a chvále Hospodinově.

Ano, příjde den, kdy Evropané takto budou hovořiti, ale snad i pro ně bude to dosti pozdě.

Pozdě proto, že odkládali vše pro den příští, ale dnešek považovali vždy za den přechodný, kdy všechno na zítřek odložiti jde.

A právě ten zítřek přinese Evropě mnoho zlého, mnoho, co nikdy nedostane zpět.