Letní slunovrat

Letní slunovrat byl i pro naše předky nocí, která měla kouzelnou moc a proto za letního slunovratu prováděli magické rituály 

Uzavíraly se tak zvané čarodějnické svatby - novomanželé po oddání přeskakovali koště.  K zajištění štěstí a blahobytu se z různých důvodů dávaly  v noci do oken zapálené svíce. Dveře příbytku se za letního slunovratu zdobily malým věncem s letními květy a magickým znakem. Sbírali léčivé byliny – byliny sbírané v den letního slunovratu mají nejvyšší účinnost, neboť léčivá síla Slunce vrcholí. Léčivou sílu Slunce Keltové celkem přirozeně spojovali s uzdravující mocí vody. Proto oltáře zasvěcené Slunci často stávaly u léčivých pramenů i studní. Vodním zdrojům vzdávala čest rituálem "oblékáním studny" - studny pokrývali rozkvetlými květinami a mladými větývkami. Součástí oblékání studní byl i rituál přivolávání deště, kdy lidé nabírali vodu do mis a rozstřikovali ji po polích a zahradách - podobně pak i v rámci křesťanského ritu kněží žehnali svěcenou vodou polím, aby požehnali polím pro dobrou úrodu.

Letní slunovrat byl v životě našich předků vždy významným dnem

Letní slunovrat nastává 21. června. Slunce v tento den dosahuje na obloze svého vrcholu a má také největší sílu. Od tohoto dne pak postupně zase slábne. Na tomto poznatku je také založena původní pohanská oslava, pocházející z keltsko-germánské tradice. Církev se snažila oslavu letního slunovratu vymýtit, což se jí  samozřejmě nepodařilo, proto ji přejala a pojmenovala Svatojánská noc podle Jana Křtitele, jehož narození se v tuto dobu slaví.

Moc a síla letního slunovratu

Lidé se vždy snažili získat ze Slunce sílu a moc, která po letním slunovratu začíná přicházet. To nejčastěji činili tím, že v tento den zapalovali ohně. Věřili, že teplo a světlo pomohou slunci doplnit sílu. Také se domnívali, že ožívají tajemné síly, které střežily poklady země. Byly to zejména bludičky a divoženky, ale také čarodějnice a čerti a různé jiné více či méně mystické bytosti. Magické obřady měly v tento den neobyčejnou sílu.

Svatojánská noc a význam letního slunovratu

Svatojánská noc je noc z 23. na 24. června a podle starých pověstí je plná kouzel a magie, ožívají v ní nadpřirozené síly a otevírá se brána mezi světy. je možné vyvolat duchy zemřelých a spojit se s tajemnými mocnostmi. Země se otevírá, skály se rozestupují, je možné najít poklad. O Svatojánské noci se provádějí různé rituály, které sahají až do starověku. Jde třeba o skákání přes oheň nebo házení věnců do vody. Na trzích se v minulých dobách prodával kořen mandragory, který sloužil k milostné magii.

Bludičky o Svatojánské noci a letní slunovrat

Kdo chtěl o Svatojánské noci najít poklad, mohl narazit na bludičky, které by ho nalákaly do bažin nebo mohl také překročit bludný kořen a zabloudit. Na zahnání bludiček prý neplatily modlitby a přání, ale nadávky a kletby. Ale i tak bludičky provázely dotyčného domů a dlouho se prý ještě dívaly do jeho oken. Říkalo se, že tato světýlka jsou duše zemřelých, nepokřtěných dětí, tzv.nekřteňátek, které tančí o Svatojánské noci po lesích, loukách a bažinách. Člověk dobrého srdce se však bludiček nemusel bát, bludičky pronásledovaly pouze zlé a nepoctivé lidi - říékalo se, že dobrým lidem bludičky pomáhaly najít poklad.

Divoženky o Svatojánské noci a jejich vztah k letnímu slunovratu

Divoženky neboli divé ženy, bosorky, lesní ženy, byly postrachem lidí o Svatojánské noci. Věřilo se, že se o Svatojánské noci dívají do oken aby lidské děti vyměňovaly za svoje. Svým zpěvem, tancem a sliby lákaly divoženky o Svatojánské noci mládence ven. Ten, který se nechal zlákat, dopadl velmi špatně, neboť divoženky ho utancovaly k smrti a jeho tělo roztrhaly na kusy a roznesly po lese - proto tedy, když se někdo v hlubokých lesích ztratil ( kdy často končil v bažinách ) a jeho tělo se nenašlo, samozřejmě, že divoženky byly jedním z hlavních viníků.  Najít o Svatojánské noci poklad nebyl podle pověstí našich předků žádný lehký úkol. Nejdříve musel člověk najít kvetoucí kapradí, které rozkvétalo přesně o půlnoci. Zlatý květ kapradí měl chytit do bílých šatů, když zrovna opadával, avšak toto kapradí samozřejmě střežily zlé síly. Pokud se někomu podařilo květ zlatého kapradí získat, byl obdařen magickými schopnostmi. Mohl být neviditelný, rozuměl řeči zvířat i stromů a rostlin a bylo téměř jisté, že poklad najde. Poklad byl nejčastěji ukrytý ve skále nebo hluboko v zemi. Květ kapradiny pomáhal zem i skálu otevřít. Z objeveného pokladu se člověk mohl vzít jen tolik, kolik unesl - jinak by jej zlé síly  potrestaly.