Jste zde

Domů

Kdo byli Keltové

Magazín:

Kdo byli Keltové ?

S otázkou kdo byli Keltové je spojen zásadní problém. Národ, který dnes označujeme za Kelty, není v antických pramenech vůbec jednotně nazýván tímto pojmem. Nacházíme zde označení od „Keltoi" k „Celtae", od „Galatové" až po „Galové". Jak nazývali sami sebe, není doloženo. Je však jisté, že tyto názvy neoznačovaly žádný národ ve smyslu homogenní společnosti či dokonce národa sjednoceného v jednom státě, ale že se u Keltů stejně jako u Germánů jedná o četné kmeny a kmenové skupiny.

Kelty vyřazuje ze skupiny jiných antických národů především jejich řeč

K použití tohoto souhrnného pojmu nás opravňuje především řeč, kterou lze rozpoznat v četných jménech osob, názvech míst i vodstev, dovolujících nám vydělit Kelty ze skupiny ostatních antických národů. Ještě dnes nám připomínají mnohé názvy měst a krajin keltskou minulost. Tak dnes nacházíme kmen Raetů v jazykovém označení „rétorománský", Helvétům se vykazuje místo v dnešním Švýcarsku, ačkoli ve své době sídlili i v jižním Německu (Schwarzwald). Kmen Brigantů připomíná město Bregenz u Bodamského jezera a v názvu města Kempten nacházíme keltský místní název Cambodunum. Především ve Francii se zachovaly v četných místních názvech důkazy přítomnosti keltských kmenů. Paříž svědčí o přítomnosti kmenů Parizanů, Chartres kmene Karnutů a Bourges kmene Biturigů.

Náboženské představy Keltů

Co se týká náboženských představ Keltů, svědčí prameny o tom, že v kultech a rituálech existovaly místní rozdíly. Při hledání jedné „prařeči" se vědci zabývali v 19. st. a na začátku 20. st. otázkou „původu" a „pranároda" Keltů, které však v této formě neexistovaly. Tato otázka však ztratila pro dnešní výzkum význam. Nyní stojí v ohnisku zájmu charakteristika keltského života. Ve druhé polovině 8. st. př.n.l. se začalo podstatně měnit klima a změnilo životní podmínky obyvatel. Vlhké a studené počasí postupně převládlo nad suchým a teplým. Tyto změny měly vliv na zemědělství, pěstující stále více dobytka na úkor rolnictví. Podle zpráv Polybiových tvořily vlastnictví Keltů hlavně dobytek a zlato, protože je mohli vzít kamkoli s sebou. Dobytek a zlato se také daly lehce měnit. V průběhu 7. a 6. st. př.n.l. se prodrali ukrajinští Kimeriové až do dnešního jihozápadního Německa.

Keltové se učí chovat koně a zpracovávat železo

Tamní kmeny naučili hlavně chovat a používat koně. Jako o dalším důležitém historickém faktoru je třeba se zmínit o dobývání a zpracování železa. Tyto poznatky se do střední Evropy dostaly kolem r. 700 př.n.l. z Řecka a Itálie. Obchod se železem rozvrátil hospodářské a politické struktury doby bronzové, v níž rozsáhlá síť obchodních spojení až do Anglie (tzv. cínový ostrov) sloužila k dodávání této suroviny důležité při výrobě bronzu. Kontrola obchodních cest znamenala jak moc, tak bohatství. Protože se však železo mohlo těžit z půdy na četných místech, ztratily staré bronzové cesty rychle svůj význam. Od té doby našel bronz použití hlavně ve výtvarném umění, železo se naproti tomu užívalo při výrobě zbraní a nástrojů, což vedlo k hospodářskému rozmachu odpovídajících oblastí, jakož i účinné zemědělské produkce.

Ve společenském zřízení Keltů hrály významnou roli rodinné svazky

Politické a společenské složení kmenů 7.-5. st. př.n.l. (halštatská kultura) lze rozpoznat jen z náznaků. V té době zřejmě soustředilo moc do svých rukou omezené množství rodin. Tato domněnka se opírá pouze o posudek pohřebního obyčeje - zakládat vyzdobené hroby elity mimo kmenové pohřebiště, a to v blízkosti opevněných výšinných sídlišť. V těchto hrobech se nacházelo stále častěji luxusní zboží, jakož i zboží, dovážené z Řecka a Etrurie. Pohřbívali se sem hlavně kmenoví bojovníci, kteří na sebe zřejmě strhli politickou moc; tu pravděpodobně získali díky svému bohatství. Měli totiž možnost obstarat si toto luxusní zboží prodejem dobytka i lidí a toho, co ukořistili. Toto období se proto nazývá dobou ,knížecích dvorů.

Keltská knížata se inspirovala v životním stylu Řeků

Politické změny ve Středomoří ve druhé polovině 6. st. měly vliv i na Kelty. Kartagiňané a Etruskové udělali konec řecké expanzi ve středomořské oblasti a nutili Řeky vozit cín a rudy ze severu po řekách. To vedlo k posílení hospodářské výměny Keltů s Řeky. Zároveň získaly na významu i cesty přes Alpy. V době kolem r. 600 př.n.l. lze rozeznat četné vlivy z jihu, především z horní Itálie, ale i z Řeky osídlené rhonské delty s hlavním městem Massilia (dnešní Marseille). Životní styl Řeků v Massilii fascinoval keltská knížata, která ho začala napodobovat. Evidentním dokladem řeckého vlivu je reprezentativní hradní zeď z hliněných cihel sušených na slunci, postavená kolem L 600 př.n.l., vykopaná v Heuneburgu u Sigmaringen. Římané „ager gallicus" a založili zde svou kolonii. O šedesát let později zvítězili i v Pádské nížině a podřídili své vládě Mediolanum. Keltové se stáhli zpět k Dunaji, využili rozpadu obrovské říše Alexandrovy a na svých loupežných taženích se dostali až před brány Delf. Některé kmeny přešly přes Dardanely a táhly dokonce až do Malé Asie, kde se usadily zhruba v oblasti dnešní Ankary. Tato národní skupina se objevuje v dopisech apoštola Pavla jako tzv. Galatové.

Keltové a jejich územní politika

V r. 189 př.n.l. byli i oni poraženi Římany. Naproti tornu proběhlo polní tažení proti kmenu Skordisků, sídlícíchu Dunaje a Sávy, v roce 141 př.n.l. z hlediska Římanů neúspěšně. Na začátku 2. st. př.n.l. se rozšířila oblast římské moci až do jižní Francie. Budování římské provincie Gallia Narbonensis (Galie narbonnská), rozkládající se od Středozemního moře až k Ženevskému jezeru a od východních Pyrenejí až k západním Alpám, v letech 125-118 př.n.l. spadalo do stejné doby, v níž byla opuštěna opevněná keltská výšinná sídliště. Kmeny Arvernů a Allobrogů bojovaly proti expanzi Římanů zatrpkle, ale bezúspěšně dál. V následující době zakládali Keltové mimo oblasti římské moci velkoplošná, městům podobná sídliště (Caesarem nazvaná oppida), velikostí někdy převyšující středověká města. V 1. st. př.n.l. Už existovala oppida v celém keltském světě. Zároveň se zřejmě podstatně změnila i politická a společenská struktura, což přinejmenším naznačuje změna formy sídlišť.

Obrana Keltů proti výbojné politice Římanů

Od konce 2. st. př.n.l. však začaly Kelty ohrožovat vnitřní kmenové nesváry i Řím usilující o nadvládu. V roce 133 př.n.l. dobyl Řím španělskou Numantii a zlomil odpor zdejších Keltiberů. O 15 let později byla v jižní Francii založena kolonie Narbo Martius (dnešní Narbonne), a tak došlo poprvé k rozštěpení keltského světa. Zároveň zesílil tlak ze strany Germánů, k jejichž nejobávanějším kmenům patřili Kimbrové a Teutoni. V polovině 1. st. př.n.l., v letech 58-51 př.n.l., nakonec způsobil bratrovražedný boj ve svobodné Galii, že Keltové přestali existovat jako samostatný národní celek. Tři mocní panovníci si totiž usmysleli podmanit si celou Galii. Jeden z nich, Divico, se snažil zpočátku získat pomoc Říma, ale i podporu germánských vojsk. Pak se zapletl Caesar se svými vojáky do keltských sporů, když napadl jednu provincii nedaleko Říma, slibující politickou prestiž a bohatou kořist, které by se mu byly dobře hodily. Zatímco Divicův bratr všechno vsadil na pomoc Germánů, spolehl se Divico na Caesarovo vojsko, jež bitvu proti Germánům skutečně vyhrálo. Po tomto vítězství začal římský vojevůdce sám dobývat kousek po kousku celou Galii, využívaje sporů Keltů v jejich vlastních řadách. Tu a tam sice ojediněle vzplanul odboj proti římským výbojům, ale Caesarův postup už nemohl nikdo zastavit. Roku 52 př.n.l. došlo k povstání keltských kmenů v Galii, vedených slavným vládcem Arvernů Vercingetorixem, ale i v tomto případě nakonec zvítězila římská vojenská technika a bojová disciplína. Při polním tažení přes Alpy roku 15 př.n.l. byly rovněž podmaněny kmeny Raetů a Vindeliků, sídlící na severním okraji Alp, jež se dosud úspěšně bránily dobyvačnému tlaku Říma. Důležitou roli při zániku keltského světa sehrálo i stěhování germánských kmenů. Pouze keltské království Noricum se udrželo díky obratnému vyjednávání svého krále s Germány až do poloviny 1. st. Je třeba vzít v úvahu, že proces zanikání keltské svébytnosti byl způsoben spíš přitažlivostí římské civilizace než přímým útlakem.