Olejové hodiny

Podobně tedy jako staré klepsydry měřily olejové hodiny pouze daný časový úsek a nastavit je přesně bylo téměř nemožné - takto se dělo například zapálením lampy přesně v okamžiku, kdy odbíjely mechanické hodiny na věži a nebo když v kostele zvonili poledne. Faktem zůstává, že nepřesnost olejových hodin byla značná nejen z důvodu technologie výroby, kdy foukané sklo není zcela pravidelné, a tak se nenacházelo ve stejných vzdálenostech stejné množství oleje, ale i značky na foukaném skle se nenacházely ve stejné vzdálenosti od sebe.

Olejové hodiny plnily svou funkci v měření času

Olejové hodiny však každopádně v mnoha lépe situovaných domácnostech plnily svou funkci v měření času a samozřejmě plnily i funkci na osvětlení místnosti. Lidé, kteří uměli číst tak často používali olejové hodiny nejen jako světelný zdroj, ale také i jako měřič času, který mohli studiem či četbou trávit; podobně se tak měřil čas k mnoha různým běžným lidským úkonům v domácnosti. Vyjma své nepřesnosti však byly také značně nebezpečné : pokud nádobka na olej praskla a nebo se lampa s hodinami převrhla, riziko požáru bylo nepředstavitelně vysoké. I tak však byly olejové hodiny oblíbenou součástí domácností.

Jako látka ke svícení sloužil v minulosti také rostlinný olej.

Ze závislosti výšky hladiny na době svícení vznikly olejové kahancové hodiny. Skleněná baňka na olej byla opatřena časovou stupnicí a objem baňky byl volen tak, aby její objem stačil k nepřetržitému svícení mezi určitou večerní a ranní hodinou. Tloušťkou a délkou hořícího knotu se upravovala velikost plamene a spotřeba oleje tak, aby pokles oleje odpovídal časovým značkám. Země Dálného východu jako Čína a Japonsko byly nejpočetnějšími uživateli olejových, ohňových či doutnákových hodin. Látky ke svícení byly často parfémovány, a tak jedním ze smyslů, který mohl sledovat čas, byl také čich.

Olejové kahancové hodiny

Olejové kahancové hodiny sestávaly z jednoduchého kahance s otevřeným knotovým hořákem a skleněnou baňkou na olej, která byla opatřena časovou stupnicí tak, aby olejová náplň vydržela k nepřetržitému svícení od šesti hodin večer do osmi hodin ráno. Tloušťkou a délkou hořícího knotu se upravovala velikost plamene a tedy i spotřeba oleje tak, aby pokles hladiny oleje v baňce odpovídal vyznačeným časovým značkám. Časem se však pochopitelně zjistilo, že původní válcové nebo vypouklé skleněné nádobky byly pro měření času zdrojem značné nepřesnosti.Tlak oleje při vyšší hladině totiž podporoval rychlejší odhořívání než v rámci dohořívání paliva v pozdních ranních hodinách, a proto mladší kahancové olejové hodiny, tedy tyto hodiny vyrobené v pozdější době, mívaly skleněnou baňku na olej ve tvbaru rozšířené hrušky, aby se tato vada v měření času alespoň zčásti odstranila. Koncem 18. století a počátkem století devatenáctého se začínají objevovat olejové knotové hodiny vypracované na podstatně složitějších principech. Typickým příkladem jsou plovákové kahancové olejové hodiny Romualda Božka z roku 1875.