​Zákon příčiny a následku

Fyzikální reakce v čase na základě příčin a následků Vesmíru

Následně začneme popisovat fyzikální reakce, které v jaderném reaktoru proběhly. Všimněme si však ještě prvních dvou základních otázek : kdy a kde k této události došlo. Bychom mohli odpovědět, museli jsme nutně předpokládat, že tazatel ví, kde je Chicago a Chicagská univerzita a její sportovní stadion a samozřejmě, že tazatel užívá našeho, tedy aktuálně používaného Gregoriánského kalendáře. Vypadá to na první pohled samozřejmě, ale jak víme, až tak samozřejmé to není.

Ať již počítáme čas od libovolného bodu a chápeme jej cyklicky či lineárně, zákonu kauzality se nevyhneme 

Většina z nás patrně ví, že se na Zemi používá několik druhů kalendářů a různých pásmových časů a i když každý z nás dokáže na mapě ukázat Chicago, jen hrstka z nás by bez průvodce k onomu stadionu Univerzity v Chicagu vůbec trefila. A právě taková nejistota by vadila při každém vědeckém zkoumání a, dejme si ruku na srdce, nejistota a tápání, narušuje i lidský šťastný život. Právě nejistota je důvodem, proč se i ve vědě snažíme onu jistotu nabýt a na základech zkoumání stavět další myšlenky. V našem konkrétním případě se tedy jedná o zavedení souřadnicové soustavy, v nichž lze událost vyznačit libovolně v prostoru i čase.

Prostor a čas je podmíněn zákonu příčiny a následku, za jehož pomocí lze předvídat jednoduché i složité fyzikální procesy

V našem příkladu si můžeme zvolit, jak to ostatně činí zeměpisci, za počátek souřadnic průsečík zemského poledníku. Odtud odpočítáme zeměpisnou délku a šířku chicagského stadionu s přiměřenou přesností a jsme tam, kde jsme chtěli být. Dále oznámíme, že čas počítáme od roku nula, přičemž rok je dán jedním ukončeným oběhem Země kolem Slunce, a pokud budeme hovořit o hodině a minutě, kdy ve Ferniho reaktoru došlo k první řetězové reakci, přidáme ještě informaci, že hodina je 1/24 doby, za niž se Země otočí do stejné polohy vůči Slunci, a že čas vztahujeme rovněž ke greenwichskému poledníku. Ve skutečnosti jsme na jednu souřadnici zapomněli, a to na vzdálenost stadionu od středu Země. V prvním přiblížení však lze považovat Zemi za kouli a tato vzdálenost je prostě rovna poloměru koule.

K popisu bodu v prostoru a čase potřebujeme znám alespoň čtyři základní údaje a i jejich vzájemný vztah je podmíněn zákonem kauzality

Odtud plyne – a to je vlastně závěr, který můžeme bez obav zobecnit – že k popisu událostí v přírodě potřebujeme čtyři údaje : tři údaje o poloze jevu v prostoru a čtvrtý o čase, kdy se to stalo. Mají-li mít tyto údaje smysl, musíme znát ještě počátek souřadnic, tedy  odkud v prostoru a odkdy v čase souřadnice měříme. Samozřejmě, že můžeme meditovat proč jsou prostorové souřadnice právě 3 a ne 2 a nikoliv třeba 7, a proč je linka času dána v našem einsteinovském chápání času právě jednou souřadnicí, ale tyto úvahy nás pouze odvedou od podstaty problému. Podle dnešního stavu poznání je časoprostor právě čtyřrozměrný, ať už je nám to příjemné či nikoliv. Existence prostoročasu je nezávislá na našich subjektivních pocitech, názorech či tužbách, ale na druhé straně si nelze představit a současná fyzika to prostřednictvím Einsteinovy teorie relativity přímo popírá – že by existoval nějaký pracovní prostor či čas bez vztahu ke hmotě.

Třírozměrný prostor se řídí zákonem kauzality podobně jako časoprostor beze vztahu ke hmotě

Čas je ovšem krapet zvláštní souřadnicí. Zkušenost nás učí, že totiž plyne pouze jedním směrem. Někdy se může stát, že je to podivné omezení, neboť v prostoru nic takového neplatí : dopravním prostředkem můžeme jet dopředu i dozadu, v helikoptéře stoupáme nahoru i dolů, jachta křižuje i proti větru doleva či doprava. Čas však plyne v našem chápání lineárně a jedním směrem. Jedná se o podivná omezení, avšak kdyby tomu tak nebylo, tak bychom pravděpodobně žili ve velmi absurdním světě.

Jak bychom prožívali život v lineárně chápaném čase plynoucím obráceně

kusme si tedy na chvíli představit, že jste navštívili dvojče naší Země někde daleko v hlubinách kosmického prostoru. Platí tam stejné fyzikální zákony a principy jako u nás, jedině s tou výjimkou, že čas tam plyne opačně. Znamená to jinými slovy, že v řetězci příčin a následků si obě kategorie vyměnily místo. Prakticky to poznáme tak, že přistaneme na oné opačné Zemi a dostaneme se do nějakého velkoměsta a spatříme automobil zaparkovaný u chodníku. Vsedneme do něj, nastartujeme a rozjedeme se – ale pozpátku. Vzduch smíšený se smogem je vsáván výfukem ono vzduchu do válců, kde se postupně stlačuje, ohřívá a zapaluje. Na konci hoření přeskočí jiskra mezi elektrodami svíčky, což způsobí rychlé ochlazení směsi a kondenzaci benzínových par, jež jsou v následujícím taktu vsáty do karburátoru a odtud stoupají do benzínové nádrže. Když po několika stech nacouvaných kilometrech se ručička palivoměru začne bezpečně blížit ke značce plné nádrže, zacouváme k čerpadlu, kde startérem vypneme motor, obsluha vysaje benzín a zaplatí podle množství odsátého paliva příslušný obnos. My samozřejmě zase odcouváme další stovky minuskilometrů před kufrem našeho čím dál modernějšího a novějšího vozu.

Zákon příčiny a následku ovlivňuje celý Vesmír a je nestranný a spravedlivý

Tato představa je možná lákavá, zejména co se peněz týká, ale učí nás jednomu : celý princip stvoření a Vesmíru je založen na principu příčinnosti, na principu kauzality . Tento jednoduchý princip je ověřován naší každodenní zkušeností a při poznávání Vesmíru a našeho života nám je velmi užitečný – jedná se o nejužitečnější zákon Vesmíru a Stvoření vůbec.