Sumerský kalendář

Stručná historie Sumerské kultury s ohledem na Sumerský kalendář

Sumery považujeme za jednu z nejstarších kulturních civilizací na planetě Zemi, kdy region jejího působení datujeme přibližně do let 4000 – 2000 př.n.l. Sumerská civilizace existovala v jižní části Mezopotámie v oblasti delty Eufratu a Tigridu přibližně mez Perským zálivem a dnešním Bagdádem. Vyjma Akkadů, kteří hovořili semitsky ( Semité ) se Sumeřané sami ve svém jazyce označovali za „černohlavé“. Sumerové v oblasti Mezopotámie vytvořili vysoce rozvinutou civilizaci založenou mimo jiné na sofistikovaném zemědělství s propracovaným systémem zavlažovacích kanálů a rezervoárů vody. 

Sumerové při svých výpočtech používali desítkovou i šedesátkovou číselnou soustavu

Při svých výpočtech používali desítkovou i šedesátkovou číselnou soustavu, kolo, kolový vůz, v architektuře klenutý oblouk a v umění hrnčířský kruh, vynikali rovněž ve šperkařství a výborně ovládali i vojenské technologie. Velmi zajímavé na sumerské kultuře zůstává, že již v tehdejší době stavěli sofistikované knihovny, které obsahovaly i tisíce hliněných destiček; zajímavý je i systém palácového hospodaření. Sumerové rovněž v rámci kodexového práva ( psaného ) v podstatě jako první kultura vynikla psanou formou práva, kdy byl vydán v roce  2052 př.n.l. tzv. Urnamiho zákoník. Sumerská kultura a její civilizace však postupně upadala, třebaže máme doloženy obchodní styky s Indií, a lze říci, že již v 1. pol. 2 tisíciletí Sumerské obyvatelstvo prakticky neexistovalo. Sumerové však za sebou zanechali sumerský jazyk, který se stal oficiálním státním a liturgickým jazykem až do 7. stol. př.n.l.

Sumerské palácové a chrámové hospodářství

U Sumerů můžeme v počátcích pozorovat spíše hospodářství chrámové, kdy na vrcholu celé hierarchie stál kněz, jenž byl vlastníkem veškeré půdy a pro kterého pracovala široká skupina úřednictva a kněžstva. Nejvyšší kněz pak byl rovněž neomezeným  panovníkem; později bylo chrámové hospodářství nahrazeno hospodářstvím palácovým.

Palácové hospodářství je ekonomický systém založený na centrálním řízení 

Palácové hospodářství chápeme jako ekonomický systém založený na centrálním řízení pomocí správy, která je umístěna přímo v sídle vladaře společnosti. V sídle vladaře, jehož moc byla založena na absolutní moci, velmi často pocházející ze zbožštění jeho osoby, se nacházel velmi sofistikovaný úřednický aparát, jehož hlavním úkolem bylo zpětné přerozdělování téměř veškerého bohatství, které z celého státu do paláce plynulo – v paláci se rovněž nacházeli kněží, jejich hlavním úkolem, vyjma liturgických činností bylo hlídání kalendáře, tvorba a výpočet kalendářního systému a samozřejmě pak i hlídání doby setby a sklizně právě přesně podle přepočtených dat. Palácové úřednictvo a kněžstvo pak společně přerozdělovali semena, kontrolovali zemědělskou distribuci a rovněž tak byly řízena i výstavba důležitých objektů státní moci; a to včetně hrobek, knihoven a paláců. Velmi často se nejdůležitější činnosti, které byly spojeny s nedostatkovými technologiemi ( u Sumerů kámen ) soustředily přímo v paláci.

Sumerské písmo a sumerská literatura ke vztahu ke kalendáři

Klínové Sumerské písmo je pak jedním z nejznámějších sumerských vynálezů, kdy na praktické hliněné destičky bylo za vlhka trojhranným rydlem zaznamenáváno běžné lidské dění, astrologické a náboženské informace, politická rozhodnutí a především obchodní záležitosti. Na tuto skutečnost má vliv fakt, že Mezopotámie je dodnes nevyčerpatelným zdrojem velmi kvalitní hlíny, avšak kámen je dodnes poměrně vzácným importovaným materiálem. S ohledem na rozlehlost Mezopotámie však Sumerové používali poměrně značný počet znaků i pro jednoduché pojmy, a tak se postupem času v Sumerské literatuře setkáváme s nepřesnostmi, které jsou způsobeny rozdílnou formou zápisu. Na tento problém následně narazili i Akaddané, kteří sice převzali klínový zápis písma, avšak pro jejich řeč se klínový zápis příliš nehodil – semitská řeč s rozdílným počtem slabik a jejich uspořádání následně problém dále vyhrotila, což mělo za následek někdy nejednoznačnost textů pro samotné Akkady v akkadsko-sumerské literatuře: i jeden z nejznámějších textů, Epos o Gilgamešovi, můžeme shledat zaznamenaný  i ve fragmentech v různých zněních, resp. zápisech.

Epos o Gilgamešovi je prvním epickým dílem světové literatury

Epos o Gilgamešovi je skutečně prvním epickým dílem světové literatury a samozřejmě pak i nejznámějším příběhem ze staré Mezopotámie. Epos byl napsán původně na dvanácti hliněných tabulkách a obsahuje 3000 veršů. Hlavním hrdinou je pak Gilgameš, jehož vláda trvala přibližně přes 120 let. Sám Gilgameš byl pravděpodobně synem vysoce postaveného kněze z Uruku a jeho nejvýznamnějším činem pak bylo postavení hradeb právě okolo tohoto města. Překlad Gilgamešova jména pak volně znamená výhonek „stromu života“ - chápání života jako zachránce; stromu života pak podle základu „jak nahoře, tak i dole“ - tedy jak ve hvězdách, tak na Zemi, a jak na Zemi, tak i pod zemí. Texty, jejichž hrdinou je právě Gilgameš se následně zjevuje v perských textech manichejců a přepisem se pak hrdina stal v roce 165 n.l. pověstným Noem, o kterém se dočteme v knize Genesis a v knize Henochově. 

Epos o Gilgamešovi vzniká na základě sumerských mýtů a eposů

Epos o Gilgamešovi pak sám o sobě  vzniká na základě sumerských mýtů a eposů, z nichž byly různé části spojeny do jediného díla; nedokonalá návaznost příběhů pak byla doplněna z textů Chetitů a knih Akkadů. Gilgameš byl s vysokou pravděpodobností reálnou postavou spadající „do mytické doby obrů“, do období před potopou světa, kdy tato stvoření měla být spojením „bohů z hvězd a lidské rasy“. Má být pochován na dně koryta řeky, v hrobce se svými ženami a služebnictvem. Skutečně pak byly v roce 2002 nalezeny struktury o délce více než 8 metrů na dně vyschlého koryta umělého kanálu blízko ruin pradávného Uruku. Gilgameš tedy byl pravděpodobně skutečnou historickou postavou, původně nejvyšším knězem a následně i králem, později již byl považován za poloboha.

Vývoj Sumerského kalendáře

Obecně byl Sumerský kalendář původně čistě lunární; kalendář, který se řídil fázemi Měsíce : den začínal východem Měsíce, tedy večerem, v okamžik kdy se Měsíc poprvé objevil na obloze. Rok se pak skládal z dvanácti měsíců, které takovýchto dní obsahoval 29 nebo 30 především proto, aby se vyrovnaly měsíční fáze trvající 29, 5 dne. Ovšem právě samostatnost městských států a jejich nezávislost na jakékoliv centrální vládě velmi často kalendářní systémy komplikovala – rozdílné názvy dní a nepravidelnost střídání vkládaných měsíců v různých délkách právě uchopení moci centrální vlády a tím pak obchod značně znesnadňovala. 

Solární sumerský kalendář – první fáze vývoje

Centrální vláda však přešla v druhém tisíciletí na babyloňany, kteří právě Mezopotamii začínali osidlovat. Doslova zmatečné kalendářní systémy, které v té době vznikaly, a které sami kněží považovali za snahu o decentralizaci moci, postupně vedly k základnímu rozkolu v chápání kalendářů, což bravurně vyřešil cca v roce 1780 př.n.l. král Chammurapi zavedením jednotného kalendáře po vzoru města Uru. 

Chammurapiho kalendář se stal základem pro sedmidenní týden a třicetidenní měsíční cyklus

Právě tento Chammurapiho kalendář se stal hlavním základem pro sedmidenní týden a třicetidenní měsíční cyklus. Stále se však Sumerové, resp. babylonská vláda setkávala s nepřesnostmi, které bylo třeba vyřešit – ať již z politického, vojenského či obchodního hlediska. Data vojenských a obchodních operací bylo třeba sjednotit a politické a ekonomické důsledky v prvopočátečních zmatcích byly pravděpodobně nedozírné.

Sumerské měsíce neměly jednotné názvy především pro náboženskou rozmanitost

Sumerské měsíce neměly jednotné názvy především pro náboženskou rozmanitost, což vedlo kněží a tehdejší učence, aby byly pojmenovány spíše podle pořadí, tedy podle toho, jak byly poskládány za sebou. Právě proto, že lunární rok trval 354 dní a bylo třeba jej sjednotit s rokem slunečním trvajícím 365,25 dne byl přídán zmíněný měsíc třináctý, a to podobně, jako u gregoriánského přestupného roku. Dny, ve kterých se Sumerové věnovali náboženským obřadům, dny ve kterých bylo stanoveno ( již v oné době ) pracovní volno a nebo právě dny oslavy práce se slavily dne prvního, sedmého a patnáctého v měsíci. Svátky však byly veskrze individuální a lišily se od města k městu. 

Dělení dne v sumerském kalendáři

Den pak Sumerové rozdělili do dvanácti hodin, kdy si sumerští kněží stanovili na jednu šestinu dne. V praxi to pak znamenalo velmi zajimavý proces, neboť délka této doby se lišila podle ročních období. U Sumerů tak můžeme pozorovat prvopočátky, jakési předchůdce letního a zimního času tak, jak jej známe dnes : Denní hodiny byly kratší v zimě a naopak tomu bylo v létě, hodiny byly v létě delší. Tento významný objevný posun, který Sumerší kněží a astrologové vypozorovali a následně uvedli v praxi v historii kalendářních systémů v podstatě nemá obdobu a tvoří histrorický základ tvorby novodobých kalendářů.

Lunisolární sumerský kalendář – druhá fáze vývoje

Třebaže rok, který byl spočítaný podle lunárního cyklu, tedy dle lunárních měsíců, je kratší než rok solární, přibližně v roce 747 př.n.l. Dochází k zásadní změně, která na více než 200 let vyřešila problém s různou délkou lunárních měsíců : byla stanovena jednotná délka všech měsíců a byl přidán měsíc třináctý, který byl přestupný – jeho úkolem bylo rozdíl v délce vyrovnávat tak, že se podle potřeby přidávalo právě tolik dní, kolik bylo aktuálně potřeba. 

Chybě ve výpočtech při sestavování a užívání Sumerského kalendáře se nedalo zabránit

Třebaže byli Sumerové, potažmo Babyloňané excelentními matematiky, chybě ve výpočtech se nedalo zabránit především proto, že se vždy v tomto případě vycházelo z prostých pozorování. Tato chyba byla znovu přepočítána a vzniká tak nový lunisolání kalendář, lunisolární cyklus, který byl stanoven tak, aby 19 let přesně odpovídalo ( a odpovídá ) 235 měsícům. Vložením měsíce s přesně stanoveným počtem dnů pak došlo k vyrovnání chyby, která veškeré nepřesnosti v názvech i počtech dnů navždy vymazala z původního lunárního kalendáře. Tím, že následně Židé v průběhu exilu přejali babylonské, resp. původně Sumerské názvy měsíců považujeme za pravděpodobné, že došlo k zavedení sedmidenního kalednářního týdne.