Jste zde

Domů

První základní jednotky času

První základní jednotky času a střídání dne a noci

Pravidelnost střídáni dne a noci pravděpodobně nejvíce ovlivňuje vznik prvních myšlenek lidské bytosti o čase. Existuje vůbec čas a lze jej pochopit ? Máme se řídit v myšlení kalendářem, který jsme si sami vymysleli, určili a nebo se řídit v lidském konání pohyby planet a hvězd tak, jak je lze sledovat na obloze od vzniku života na Zemi ? Jak bychom měli chápat pojem "jeden den" ?

Střídání světla a tmy odpovídá přírodní rytmus a celoplanetární cykly

Jeden den vstupuje do vědomí člověka jako primární prvek času a ve své základní formě se stává právě první jednotkou času, kterou lidé začali používat. Právě jeden den je nejzákladnějším prvkem pro měření času, protože právě tato jednotka je daná téměř neměnnou rotací Země kolem vlastní osy. Avšak i přesto se zdá, že měrná jednotka jeden den mohla být i pro civilizace starověkém měřítkem velmi obecným.

Antické Řecko a Řím

V dobách Homérových V Řecku pokládali za nutnost rozdělení doby mezi východem a západem Slunce na tři úseky, tedy ráno, poledne a večer. Přesnější dělení však již v 1. století př.n.l. používali staří Římané, jejichž den sestával ze sedmi částí, tedy mane, mérides, suprema, vesper, nox, intempestas. Čas se poté, co se setmělo, dělil na díly čtyři, tedy / vigilie / vigilia ( hlídka - což naznačuje primární význam; totiž dobu mezi výměnami stráží ). Zdá se tedy dostatečně pochopitelné, že právě v rámci těchto časových úseků se lišila denních i nočních vigilií dle ročních období.

Pro měření času je nejdůležitější výchozí okamžik měření

Starší kultury zdaleka neměly okamžik počátku měření času jednotný. Nový den začínal například pro Římany a Egypťany o půlnoci, pro Syřany, Peršany a Syřany znamenal počátek nového dne východ Slunce, Arabové považovali za počátek dne poledne, Číňané a Židé pak vnímali naopak západ Slunce okamžikem počátku nového dne.